Významnou roli bude mít v motorice politického systému zřejmě alkohol

Minulý týden poskytl pozorovatelům politické scény dva poutavé, a přitom takřka protikladné živé obrazy. Ano, jsou to jen obrazy, ale přece jen s jistou vypovídající hodnotou.

Obraz první se odehrál těsně před oslavami Dne vítězství. Prezident Miloš Zeman navštívil, jak avizoval, Poslaneckou sněmovnu a přednesl zde projev. Mediální pozornost pochopitelně nejvíce upoutala scénka, kdy se prezident, hovořící právě o zahraniční politice, obrátil na spícího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Kdyby jeho prezidentský protikandidát jen tak obyčejně klimbal, kdyby mu jen tak padala hlava, nestálo by to snad ani za foto. Ale "šípkový Karel" si prostě na lavici, za níž sedí členové vlády, skoro ustlal. Tak vznikl obraz triumfujícího Zemana, jehož odevzdaná a se vším smířená pravicová Nečasova vláda trpně poslouchá, zatímco poslední rytíř pravice Schwarzenberg dokonce rezignovaně chrápe. Žádné: "Když se kecají blbosti, tak spím." Ale: "Spím, poněvadž jsem starý, unavený a bez energie."

O Dni vítězství však Miloš Zeman zavítal na ruskou ambasádu, kde se nakazil podivnou virózou. Plně propukla den poté, při slavnostnímvyzvednutí korunovačních klenotů ve Svatováclavské kapli. Těžko lze z paměti vylovit ostudnější záběry českého prezidenta, v tu chvíli Zeman strčil do kapsy i nechvalně proslulé Klausovo pero. Nicméně kontrast se sedmým květnem nemohl být větší. Triumfátor se najednou proměnil v trapného alkoholika, který nemá ani tolik moci, aby dokázal stát rovně.

Zemanův úspěch v prezidentských volbách vyvolal vlnu katastrofických scénářů, v nichž se dokonce líčil brzký přechod České republiky nikoliv k prezidentskému, ale přímo k nějakému autoritářskému režimu. Hodně se psalo i o nadcházejícím diumvirátu Zemana s Klausem. Místo toho je Klaus pořád na výminku a jeho žena stále pouze uchazečkou o post velvyslankyně na Slovensku, zatímco Zeman občas sotva stojí na nohou. Samozřejmě, reálné obavy nelze bagatelizovat, a už vůbec ne na základě jednoho – nejspíše opileckého – excesu. Avšak alkohol patrně v motorice českého politického systému sehraje daleko větší roli, než by se ještě před půl rokem mohlo zdát. Miloši Zemanovi táhne na sedmdesát a těžko předpokládat, že by v životě ještě dokázal seknout s pitím. Spíše naopak. A pití, byť by semělo převážně jednat o obyčejné "hladinkaření", které bude mít prezident víceméně pod kontrolou, může jeho osobnost postupně stále více devastovat. A jak ukázaly obrázky ze Svatováclavské kaple, nelze vyloučit ani prudké nekontrolovatelné propady.

I veškeré spekulace o případném přechodu České republiky k poloprezidentskému systému (což nemá mnoho společného s autoritářstvím nebo diumvirátem, zmíněnými výše) tak mohou vzít za své kvůli několika každodenním prezidentským panákům. Různí "panáci" (poskoci i vlivní hráči) budou sice kolem prezidenta kroužit a manipulovat jím, těžko však tímto způsobem vznikne nějaké konzistentní mocenské centrum. Stárnoucí opilec na Hradě se tak sice čas od času projeví jako "neřízená střela", avšak na rozdíl odBorise Jelcina, k němuž je nyní oprávněně přirovnáván, naštěstí nemá po ruce atomový kufřík.

Ale autoři katastrofických scénářů již upínají svůj zrak i k nadcházejícím parlamentním volbám, které, jak se zdá, nakonec proběhnou v řádném termínu. Dle všeobecného očekávání mají završit plíživý pochod levice k úplné moci: přes Senát, prezidenta, Ústavní soud až k Poslanecké sněmovně a vládě.

Ovšem pozor. Parlamentní volby v samostatné České republice zatímvždy skončily jinak, než jak se předpokládalo. V roce 1996 neobhájila tehdejší vládní koalice nadpoloviční většinu v parlamentu, volby 1998 zrodily opoziční smlouvu. Snad jedině volby 2002 dopadly tak nějak dle předpokladů, byť je sporné, zda před nimi převládalo nějaké jasné očekávání výsledku. Volby 2006 skončily unikátním patem a výsledek těch posledních postavil všechny prognózy na hlavu. Jiří Paroubek dostal při pohledu na volební grafy málem infarkt a vlády se ujala pravice. Spolu s Věcmi veřejnými, jejichž zkrocení vládu skoro položilo a vyžádalo si tak velké politické náklady, že nyní vládní strany moc šancí na úspěch opravdu nemají. Zvláště když si ODS a TOP 09 k boji s VV a o VV přidaly vzájemný krvavý zápas o roli lídra české pravice.

Přesto není drtivé vítězství levice vůbec jisté. Volební chování českých voličů je totiž v podstatě velmi stabilní. Žijí tu trvale voliči levice, voliči pravice a voliči středu, přičemž poměr sil mezi nimi zůstává zhruba stejný. Boj o voliče se pak odehrává především v rámci těchto bloků, mezi ČSSD, KSČManyní Zemanovci nalevo, mezi ODS a TOP 09 napravo, zatímco střed se často nechává obalamutit různými novými projekty typu VV. A zklamaný volič ODS prostě nepřeběhne k ČSSD, ale zamíří k TOP 09 nebo mezi nevoliče, volič ČSSD, odrazený fádností současného vedení, může dát přednost KSČMči Zemanovcům, ale určitě nezahoří pro Kalouska a Schwarzenberga.

Na volební chování má velký vliv též strach z nepřítele. Amezi voliči pravice se nyní začíná šířit téměř panika z vlády ČSSD a komunistů (či z celkové dominance levice), jež patrně u mnohých z nich přehluší rozhořčení z korupčních afér vládních stran. Kartami mohou dále zamíchat nejen lidovci, kteří mají asi poslední šanci na comeback, ale i různá nová uskupení – i když skončí pod pětiprocentní laťkou, někomu odsají procenta.

Největší chybu vládní strany udělají, postavíli kampaň na údajných úspěších vlády Petra Nečase. Pokud totiž něco takového vůbec existuje, lze o této "lochnesce" přesvědčit snad publikum nějakého odborného semináře, nikoliv voličský mainstream. Volby tedy asi opět budou o obrazu nepřítele, což nepřekvapí, neboť politika je hlavně o obrazech. A asi i díky tomu nemůže nikdo přesně vědět, co bude za rok.

LN, 13.5.2013