S velkými obavami sleduji současnou politiku USA a jejich hlavních spojenců v Evropě, Francie a Velké Británie. Rozvrácení mocenských struktur států, kde demokracie v intencích našeho chápání nikdy nebyla a ani nemůže být (Irák, Libye atd.), následné stažení (např. Irák) nebo nerozmístění (Libye) vojáků, podpora různých uskupení v Sýrii, a ponechání těchto rozvrácených zemí „napospas“ náboženským, klanovým a sektářským konfliktům, a to v zájmu velmocenských ambicí, je naivní, nezodpovědné, nebezpečné a zavrženíhodné. Toto jednání bylo podle mého názoru hlavní hybnou silou současné migrační vlny.

Se stejným znepokojením sleduji politiku Evropské unie, zejména ohledně přijímání migrantů. Německo a za ním pokulhávající Francie se k menším zemím chovají povýšeně, diktátorsky, s despektem. Ale to tu již v minulosti přece bylo. Jejich fantasmagorická vize multikulturní Evropy nás vede do záhuby.

Na veřejné mínění neblaze působí tzv. „veřejnoprávní“ média, zejména Česká televize, která o klíčových událostech informuje většinou značně zkresleně, když už ne rovnou nepravdivě. Zlehčování činu hanobení státního symbolu na Hradě v Událostech komentářích je trestuhodné. Ale zapadá do škatulky permanentních verbálních útoků, jichž se mj. účastní i ČT, ale již i útoků fyzických (střelba, vajíčka, prezidentská standarta) proti bývalému i současnému prezidentovi republiky.

Pokud připustíme, jak hlásají někteří politici, ale i různé samozvané „morální autority“ z různých skupin naší společnosti, že je v současné době pro nás nebezpečné Rusko, musíme pak ale jedním dechem dodat, že neméně nebezpečné jsou pro nás v současnosti i USA a EU.

Zatím na tom sice nejsme tak jako Francie, nebyli jsme koloniální velmocí, nemáme zdaleka tolik přistěhovalců, naše letadla nikoho nebombardovala, ale jsme v EU a v NATO, z naší armády je expediční sbor, který působí, spolu s jednotkami dalších států v různých „krizových“ oblastech, a je asi jen otázkou času, kdy bychom mohli přijít na řadu.

Jaká řešení se snad ještě, dle mého názoru, nabízejí?

1. Zásadně a nekompromisně odmítnout princip kvót, a to bez ohledu na to, zda to je nebo není v souladu s právem EU.

2. Pokud se nepodaří ve velmi krátké době zastavit vlnu migrantů na hranicích Schengenského prostoru, bude nezbytně nutné co nejdříve, nejpozději do jara, ochránit naše hranice vybudováním plotu, výrazně posílit bezpečnostní složky a připravit je i na případný zásah silového charakteru. K tomu je nutné urychleně připravit a schválit příslušné zákony. Když se toto nepodaří, bude to dle mého názoru počátek konce evropské civilizace, možnosti vzniku občanských konfliktů, rozpadu národních států, jejich struktur, chaosu, rabování, násilí, zabíjení a vraždění. Současný vývoj událostí a konání, nebo spíše nekonání špiček EU, ale i řady našich politiků (kromě prezidenta republiky), mě bohužel utvrzují v tom, že výše nastíněný scénář by mohl časem nabýt reálných obrysů.

3. V krajním případě, pokud se v rámci EU okamžitě nezačne urychleně konat maximum pro záchranu obyvatel Evropy a národních států, vyhlásit referendum o vystoupení z EU. K tomu je nutné veřejnosti objasnit zásadní negativní dopady nečinnosti, či spíš činnosti EU proti samé podstatě našeho bytí.

4. Urychleně připravit a přijmout zákony na obranu republiky, a to i za cenu toho, že by byly dočasně omezeny některé občanské svobody, neboť mnohé samozvané „morální autority“ a různé nevládní organizace napomáhají příchodu migrantů, přímo ho organizují, řada z nich je dokonce zve. Těmto organizacím, ale i jednotlivcům vyslovit zákaz veřejně vystupovat proti zájmům České republiky a omezit nebo zastavit jim příspěvky ze státního rozpočtu, pokud nezaměří svou činnost pouze a jen na pomoc potřebným mimo území EU, respektive České republiky.

Poslední dobou jsem intenzivně přemýšlel o tom, co mohu já jako řadový občan udělat pro to, aby se hrozící nebezpečí, valící se na Evropu, podařilo alespoň výrazně zbrzdit, když už ne úplně zastavit. Čekat na snad ještě svobodné volby, hledat stranu, která by se razantně, ale přitom ne populisticky postavila proti tomuto nebezpečí, to by se mi nemuselo podařit. A i kdyby, už by také mohlo být pozdě. A tak jsem dospěl k závěru, že pokud mohu něco udělat, pak je to psát. Ale ne jen do médii, která jsou ochotna publikovat mé názory v původních příspěvcích, nebo jako reakci na názory jiných. To nestačí. Je potřeba psát i politikům, nejvyšším ústavním činitelům, a burcovat je k akci.

A tak jsem je, ve výše uvedeném smyslu, o obranu České republiky doporučeným dopisem požádal.

Vždyť co by mělo být vyšší prioritou námi zvolených politiků než naše bezpečnost?