V roce 2003 vypukl spor, který vyvrcholil odchodem Tomáše Kadlece z postu šéfa Národního bezpečnostního úřadu. Kadlec svůj odchod zdůvodnil „spory s BIS“, a když do médií prosákla informace, že jej BIS odposlouchávala, sympatie byla spíš na straně odposlouchávaného.

Po třech letech je situace jiná. Tehdy se musel i Stanislav Devátý omlouvat Tomáši Kadlecovi za svoje kritické až štiplavé výroky. Teď se po Kadlecovi žádá, aby vysvětlil původ dvou milionů pocházejících z okruhu uprchlého Radovana Krejčíře. V podezření se ocitl i Kadlecův nástupce Jan Mareš. Policejní odposlechy nahrály jeho dialog s jedním z obviněných z Berkovy aféry. Takže když vešlo před několika dny ve známost, že nový předseda Českého telekomunikačního úřadu Dvořák nemá prověrku od Národního bezpečnostního úřadu, v úvahu přišly dvě možné reakce, stejně logické.

Ta první byla reakce pohoršená: jak to, že člověk v takovém postavení nemá prověrku NBÚ? Druhá mohla být přesně opačná: aha, tak to by mohl být slušný člověk, když nechtěl mít s NBÚ nic společného. Tak hluboko se propadla prestiž úřadu, který by měl hrát v bezpečnostním systému republiky tak významnou roli!

Muselo to být?

První pochybnosti o chodu NBÚ se vynořily už před čtyřmi roky. Tehdy statečně vystoupila na veřejnost pracovnice NBÚ Jitka Šmídová a poukázala na to, že bezpečnostní prověrky by neměl dostat tehdejší šéf poslanců ČSSD Petr Ibl a náměstek policejního prezidenta Václav Jakubík.

Měli vazby na vysoké důstojníky Státní bezpečnosti a sám Jakubík dostal prověrku až po vleklém jednání -poté, co mu byla opakovaně udělena výjimka ze zákona.

Kadlec aféru, jak se hezky říká, ustál - až do května 2003, kdy odešel a zároveň opustil svůj úřad šéf BIS Jiří Růžek. Všeobecně se tehdy soudilo, že se v zákulisí odehrává jakási „válka policajtů“ s vazbami na nejvyšší místa. A na nich tehdy seděli Vladimír Špidla coby premiér a Stanislav Gross v křesle ministra vnitra. Dnes už je zřejmé, že odposlechy byly oprávněné a že BIS prostě konala to, co konat měla.

Konala, jenže nedokonala v tom smyslu, že se nic nestalo a že k nápravě se otevírá šance až poté, co se vřed otevřel zásahem zcela jiného skalpelu. Takže se ptáme, zda to vše muselo být a proč to trvalo tak dlouho.

Jedno je - paradoxně - potěšující: BIS zdaleka není tak všemocná, jak se obáváme. Na veřejnost za tu neuvěřitelně dlouhou dobu čtyř let pronikl jen zlomek informací, jimiž pravděpodobně BIS disponuje. Nestalo se nic - politická elita na varování nereagovala a nic neproniklo do médií. Právě tato druhá možnost jistě byla velkým pokušením a je dobře, že BIS nepodlehla. Boží mlýny přece jen mlely a k něčemu se domlely. Policie koná a to, co koná, je vládnoucí straně krajně nepříjemné. ČSSD přesto nemá páky k tomu, aby mlýnské kameny zastavila - to je vůbec ta nejlepší zpráva, jakou jsme mohli dostat.

Je to ovšem slabý důvod k optimismu. K pesimistickému pohledu je důvodů víc.

Jaká je perspektiva

Současné aféry jsou důsledkem dvou dílčích odhalení, tedy důsledkem případů Berdych a Krejčíř. Vlákna pavučiny jsou vystopovatelná až do parlamentu, do vládních úřadů a bezpečnostních složek. Sotvakdo pochybuje o tom, že Krejčíř a Berdych jsou jen vrcholky ledovců. Kolik asi takových Krejčířů a Berdychů je skryto pod hladinou? Vidíme pod ní stín jakési obludy, zplozené zkřížením politiky a organizovaného zločinu, který je zase spojen s podnikáním a takzvaným podnikáním. Národní bezpečnostní úřad je bezpochyby prohnilá instituce. Sněmovní výbor pro dohled nad NBÚ si teď povolá Miloše Zemana a Vladimíra Špidlu, aby vysvětlili, proč ignorovali zprávu BIS o stavu NBÚ. Sotva se dá od nich čekat něco objevného.

Přitom vysvětlení je jasné. Sociální demokracie je bytostně spojena - na mnoha úrovních - s exponenty minulého režimu. Ti jsou vrostlí do systému a v bezpečnostních složkách si vybudovali obranné mechanismy. Nedělejme si iluze, že se situace změní výměnou náčelníků NBÚ. Ani dramatický posun na politické scéně v důsledku volebních výsledků mnoho nezmění, už proto, že ten proces začal hned po převratu, ba dokonce během něho a před ním a ona „obluda pod hladinou“ pravděpodobně přežije i jinobarevnou vládu.

Pozvolnou nápravu přinese jen budování vzájemně přesně proti sobě nastavených a politicky neovlivnitelných kontrolních mechanismů, které by manipulaci omezily nebo dokonce znemožnily. K takovému budování ale chybí politická vůle. Zatím jsme ve fázi všeobecné vřavy.