Pro přírodu, abychom se předem vyhnuli všem náboženstvím, co vy to pořád máte s tím, kdo kamarádí více s Putinem a navíc ještě s Čínou, a kdo méně?

Tahle posedlost je vskutku obdivuhodná (nebo podivuhodná). Navíc prozrazuje tak nestydatou neznalost poměrně současného dějepisu, že to až zaráží. Nechce se věřit, že by ti, kteří se ohánějí podobnými řečmi, byli tak zatraceně (pardon) prolhaní, že by sice věděli, oč jde, ale ve jménu své ideologie že by v hrdlo lhali.

Takže, co služba veřejnosti, drobný výlet.

Bylo nebylo, ale vlastně bylo: americký president Richard Nixon měl v rámci tzv. smiřování (cizí řečí détente) navštívit Sovětský svaz a tamní soudruzi si mnuli ruce nadšením, jak hbitě využijí tehdejších Nixonových domácích potíží a stisknou mu šíji.

Jenže: páně presidentův diplomatický velmistr, Heinrich Kissinger, krátce před vzletem Air Force One z Andrews Air Force Base oznámil, že původně skoro domluvená cesta do země, kde zítra znamená již včera, se odkládá. Pan president změnil poněkud cestovní plány. Nejdříve poletí do Číny, aby se setkal s tamními soudruhy.

To vzbudilo na Starém náměstí, tehdejším sídle ústředního výboru sovětských komunistů, přímo zděšení. O kousek dál, na Ljubjance, tehdejším sídle sovětské státní bezpečnosti a výzvědné služby, to způsobilo průšvih: jak je možné, že jste to nevěděli, jak je možné, že jste nás nevarovali? Nekecejte, že Kissingerova cesta do Pekingu, která připravovala Nixonovu návštěvu, byla přísně utajovaná. Od čeho vás vlastně platíme, vy špióni zatracení?

Pan profesor Kissinger použil způsobu jednání jménem realpolitik, který opsal (jak sám přiznává) od knížete Metternicha, který to opsal od italského mistra podobných šprýmů Nicoly Machiavelliho a ten se o tom původně dočetl v jakýchsi záznamech starších Starého zákona. Tedy: nic nového pod sluncem.

Šlo o drobnost: Rusové nikdy nebyli s Číňany přáteli na život a na smrt. A nejsou dodnes. Podlosti, jichž se navzájem dopouštějí Anglie s Francií jsou proti odvěkému nepřátelství Říše středu a Mámy Rossiji pošťuchováním z mateřské školky.

Nixonovi tenkrát návštěva v Pekingu před cestou do CCCP v jeho jednáních pomohla přímo zásadním způsobem. I proto, že Číňané i Američané dokázali držet jazyky za zuby, takže Leonid (říkejte mi Iljič) Brežněv a jeho Melody Boys neměli ponětí, na čem jsou.

Čímž se dostáváme plynule k dnešní české politice. Jakkoliv není ani jedna z protivných stran současných předvolebních sporů čistá jako lilium, pohazování obviňováními ze zvláštních kamarádšoftů s Putinem a Čínou je tak hloupé, že vyráží dech.

Poučka: hledat mezi politiky slušného člověka je totéž jako hledat pannu nepolíbenou mezi štětkami z Reeperbahnu a St. Pauli v Hamburku.

To platí pro obě strany současného českého sporu měrou vrchovatou. Včetně těch bezostyšných lží ohledně Putina a Číny. Čímž nemá být řečeno, že právě Putin a právě čínští vládci jsou výjimkami ze shora uvedené poučky. Výjimkami, které by ji potvrzovaly. Naopak. Nejsou.

Tím má být řečeno, že současné české volby nejsou o hodinách slušného (až společenského) chování, cizí řečí Kinderstube.

Ostatně těm, kteří ohrnují nos nad tím, že současný český president má tu chucpe, že často pronáší slova nevhodná k jídelnímu stolu či do smíšené společnosti, lze navrhnout k úvaze, aby si přečetli úvod Jaroslava Haška k druhému dílu Osudů dobrého vojáka Švejka. Zmiňuje svůj údiv nad tím, jak nevybíravý slovník hostinského Palivce pobouřil některé zastánce salónních zvyků. A ke svému údivu dodal své (asi oprávněné) přesvědčení, že pod rouškou naleštěných parket a nažehlených fraků se často konají bohapusté orgie a výstřednosti.

Hašek tenkrát své rozčilení vyjádřil sdělením, že slov těch užívá se i v parlamentě.

Současné české volby nejsou o Kinderstube, ani o kamarádstvích s cizími mocnostmi, které některým leží v krku a jiným až v žaludku. Jsou zásadním sporem o to, zda mají národy Čech, Moravy a Slezska přijmout nové vydání tzv. Brežněvovy doktríny o omezené suverenitě.

Mimochodem, tu doktrínu pro bolševiky vymyslel původně Lev Bronštejn, známý veřejnosti pod přezdívkou Trockij. To by ovšem Brežněv nemohl nikdy přiznat. Alespoň ne veřejně. Trockismus býval hrdelní zločin.

Ti, kdo četli Lisabonskou smlouvu, včetně řečí pod čarou a připomínek a dodatků drobným písmem, vědí velice dobře, že ten tlustospis má sloužit co ústavní dokument současné Evropské unie a že zavazuje členské státy k podřízenosti téže. V tomto ohledu to je Brežněvova doktrína jako vyšitá.

Jakkoliv jsem nadšen, že co věrný poddaný Jejího Veličenstva Alžběty toho jména druhé mohu současné české volby sledovat přes moře slané vody co panoptikum příšer, přesto se nedovedu zbavit údivu nad hloupostmi, které probíhají v srdci Evropy.

A mohu pouze doufat, že všechno dopadne dobře a nakonec se vezmou.