Až opět někdy povedeme vášnivou debatu o zhoubnosti komunistické ideologie, připomeňme si návštěvu, kterou v první únorovou středu vykonal na Pražském hradě předseda Komunistické strany Čech a Moravy Vojtěch Filip.

Byl by vedle jak ta jedle, kdo by si myslel, že si šéf KSČM šel prezidentu Zemanovi stěžovat na chování premiéra Babiše, který soustavně bagatelizuje střet zájmů vycházející z propojení jeho politické, ekonomické a mediální moci.

Tématem schůzky nebyla ani pozdní snaha hnutí ANO zavděčit se podnikatelům namísto zaměstnanců, k nimž by měli mít komunisté blíže.

Vojtěch Filip spíš než jako levicový politik přišel za Milošem Zemanem jako prodloužená ruka byznysu. Informoval jej o své lednové cestě do Číny, jejímž hlavním důvodem bylo rozšíření spolupráce při výrobě malých dopravních letadel. Prezident mu na oplátku mohl poreferovat o investičních záměrech společnosti Huawei, což je zase jeho oblíbené téma.

Právě takto to dnes s někdejšími reprezentanty levicové politiky v České republice je. Fungují víc coby emisaři firem než coby reprezentanti zájmů obyvatel z nejnižších příček společenského žebříčku.

Když se chtějí komunisté blýsknout před svými voliči, nezapracují na prosazení obědů pro školáky zdarma nebo na zvýšení životního minima, což jsou náměty, u nichž se dnes premiér Babiš cuká.

To raději prosadí zdanění finančních náhrad v rámci církevních restitucí. Svým voličům v těžké životní situaci tím nijak nepomohou, ale zatancují aspoň pár ideologických tanečků, aby bylo poznat, že jsou stále komunisty.

Pozice, kdy drží při životě menšinovou vládu, ovšem KSČM nijak zvlášť nevyužívá. Neradí se s ČSSD, jak prosadit autentické levicové přístupy v sociální či hospodářské politice. Netlačí na vyšší majetkové daně či intenzivnější zdanění bank a velkých korporací. To už se spíš vyžívá v kádrování ministrů.

První na ráně u ní je Tomáš Petříček v čele resortu zahraničí. Nelíbí se jí ministrův postoj k rusko-ukrajinskému konfliktu v Azovském moři a k novému ukrajinskému zákonu, který rozšiřuje řady ukrajinských válečných veteránů o někdejší banderovce.

Jenže právě kvůli odlišným postojům k zahraniční politice komunisté zůstali vně Strakovy akademie, s jejich kritikou by si tudíž vláda hlavu lámat nemusela.

Jiná věc je, že se Filip pochlubil, že jeho názor na Petříčka Miloš Zeman sdílí. Jinak tomu je u ministra dopravy Dana Ťoka, jemuž kolabuje výstavba dálnic i provoz na nich. Možná to souvisí s tím, že „dé jednička“ byla druhdy chloubou výstavby za komunistického režimu, zatímco dnes připomíná bolavou jizvu na těle republiky.

Ovšem žádný strach. Komunisté si tu a tam na ministry postěžují na Hradě či do médií, leč tím jejich nakvašenost končí. Zdá se, že jim v jejich politickém působení jde o něco jiného. Chtějí být vidět v těch nejprestižnějších salonech – v prezidentských komnatách či v pracovně předsedy vlády. To pak zvyšuje jejich váhu, když chtějí lobbovat za nějaký byznys.

Část členské základny se sice staví na zadní, jenže její smůlou je, že ve své většině vylévá s vaničkou i pomyslné dítě a oslavuje poměry před listopadem 1989. To pak vedle ní i Filip působí jako státotvorný pragmatik, jemuž záleží zejména na ekonomických zájmech demokratického Československa.

Současní komunisté jsou špatnými ideology, ale dobrými obchodníky. V první řadě s mocí.