Jde o likvidaci svobodného výběru způsobu života

Zakazování restaurací, kde je majitelem povoleno kouřit, se prozatím odkládá na neurčito. Sláva.

Poslanecká sněmovna po mnoha měsících debat definitivně zamítla tzv. protikuřácký zákon. (Vlastně definitivně ne, zcela jistě přijdou regulátoři našich životů brzy s dalším pokusem, pouze budou muset začít v rámci legislativního procesu od nuly.)

Ve skutečnosti v tomto zákoně ve všech jeho různých podobách nikdy nešlo o ochranu zdraví a dokonce ani o omezení kouření. To by jeho tvůrci museli začít z jiného konce: stanovit míru veřejného zájmu u individuálního zdraví každého jednotlivce a zamezit mu v rámci této míry jakékoli chování s doložitelným zdravotním rizikem.

Přijímáme přitom jako samozřejmost, že pověřeným resortem byl u tohoto zákona resort zdravotnictví. Má to ale stejnou logiku, jako kdyby ministr zdravotnictví předkládal i návrhy zákonů v oblasti bezpečnosti silničního provozu nebo třeba stavební zákony, protože i tam jde přece primárně o ochranu zdraví.

Jádrem zákona přece nebylo omezení výroby či prodeje nějaké škodliviny, ale pokus přinutit část živnostníků, aby místo služby, kterou dosud na základě poptávky zákazníků poskytovali, nabízeli službu zcela jinou. Byl to pokus uvalit břemeno (velmi nejasně definovaného) veřejného zájmu na selektivně určenou skupinu podnikatelů.

Jenže žádný zákon nemůže přinutit soukromníka, aby poskytoval službu v podobě nekuřácké restaurace, ať už předtím provozoval kuřáckou pivnici nebo třeba květinářství. Lze mu jen zakázat živnost dosavadní. Podobně fungují i jiné zákazy: než aby jistá činnost byla prováděna způsobem, který ohrožuje ostatní (např. příliš rychlá jízda autem), pak stát vydávající zákaz rychlé jízdy raději přijme jako důsledek, že dotyčná osoba nepojede vůbec.

Je ale nějaký argument pro to, že je lepší podnik žádný, než když vznikne nabídka služby spočívající v možnosti konzumovat legální komoditu v provozovně pohostinství? Není. Taková služba nikoho neohrožuje: pro lidi, kteří ji nepřijímají, se jejím vznikem nic nemění, pro ty ostatní jde o rozšíření nabídky. Stát má plné právo určovat režim ve svých úřadech a na veřejných místech. Soukromý podnik ale takovým místem není: jeho majitel ho může zavřít a nikoho do něj nepustit. Vnucovat mu, aby nabízel jinou službu, je útokem na svobodu podnikání, je jistou formou znárodnění.

Neuspějí námitky, že stát u soukromníků reguluje jiné věci, například kontroluje dodržování hygienické norem. Ty jsou ale jen formou upřesnění smlouvy mezi zákazníkem a poskytovatelem. Pokud součástí této smlouvy je nabídka kuřáckého prostoru, je na každém ji uzavřít nebo ne.

Po nepřijetí zákona se koalice rozhádala a její členové se vzájemně obviňují ze zkorumpovanosti producentem kuřiva. Je to další důkaz faktu, že jistá míra svobody, kterou v dnešním světě užíváme, není produktem přání veřejnosti a úsilí politiků, ale nechtěným důsledkem regulačních snah, které se často navzájem vyruší. O to bychom měli být pozornější, až se příště jejich původci dohodnou lépe.