Rozsudek nad superguru Bártou, odsuzující jej za korupci, vyvolal řadu diskusí na téma obsahu tohoto trestněprávního pojmu. Nejeden komentátor se vyjádřil, že široká definice soudce Šotta, zahrnující pod něj jakékoliv zvýhodnění veřejně činné osoby, spadl do České republiky roku 2012 jakoby z jiné galaxie. Ano, korupční jednání je tu dnes do značné míry standardem, nad kterým se ani nepozastavujeme. A pokud bychom měli Bártovy peníze, možná by nám nepřišlo nestandardní ani nabízet svým kolegům výpomoc v nouzi.

Základní problém je v tom, že vrchní véčkař vnímal poslance jako své podřízené. Pokud by jimi vážně byli, bylo by vše v pořádku - ve vztahu k podřízeným přece každý z nás vnímá ochotu vypomoct nikoliv jako úplatkářství, ale jako solidaritu osvíceného kapitalisty. Poslanec je z Ústavy nezávislým členem zákonodárného sboru. Z této ústavní premisy vychází i zákonodárství, a proto naše justice musí stíhat pokusy poslaneckou nezávislost omezit.

Největším omylem Víta Bárty, jímž se dostal na scestí korupce, bylo tedy to, že poslance považoval za své podřízené či následovníky. Jenže i tohle je svým způsobem pochopitelné. Jednak ve svém předešlém působení evidentně nic jiného než roli šéfa nepoznal, a jednak - a to především - poslance jako poslušné vykonavatele vůle stranických sekretariátů dnes vnímají všechny partaje.

Naši poslanci porušují názorovou nezávislost, garantovanou v Ústavě, zcela běžně a setrvale. Každá strana se k nim staví tak, že by jí měli být vděční už jen za to, že jim umožnila se dostat do Sněmovny a čtyři roky požívat prebendy zákonodárce. Nemluvě o dalších motivacích kalibru dozorčích rad. Proto by měli být poslušní, hlasovat tak, jak je strana zaváže, a pokud by se jim to nelíbilo, tak mají své místo ve Sněmovně přepustit uvědomělejšímu straníkovi. Jinak budou počastováni charakteristikami jako přeběhlík, zrádce, hnusný člověk atd.

Pak se nelze divit, že se poslanci cítí své straně-živitelce zavázáni. Ano, přímá finanční půjčka je poněkud silnější formou zavázání než hrozba vyloučení ze strany a ztráty koryta. Ale šíbry z partajních back offices je každá poslanecká výplata vnímána jako závazek srovnatelný se Škárkovými "folklórními" půjčkami od Bárty.

Za těchto okolností můžeme vymýšlet sofistikované systémy kontroly, zakládat desítky protikorupčních organizací a fondů, zřizovat "korupční linky", ale stejně se nám nikdy nepodaří úplně zamezit ovlivňování poslanců stranami. Dokud budou poslanci voleni na kandidátkách stran, nebudou přímo zainteresováni na svém znovuzvolení a budou o ně muset škemrat na stranických konferencích režírovaných holohlavými bossy, budou vždycky jen rukojmím své partaje.

Pokud by poslanec měl svůj osobní mandát od voličů, pokud by se sám podílel na své kampani a sám skládal účty lidem ve svém volebním obvodě, bylo by pro něj nepochybně snazší poslat vydírající stranické tajemníky k šípku. Nejspíš by pak poslanci skutečně viděli jako pána své voliče, a ne upocené strejce za předsednickým stolem stranické konference.

Co kdybychom se konečně zamysleli nad výhodami většinového systému, který by nám umožnil volit tváře a osobnosti a vykašlat se na strany s jejich pofiderními programy a zkorumpovaným zákulisím?