Nesnesitelná lehkost presidentství Miloše Zemana

Doznívající emoce z oslav Sametové revoluce umožňují poněkud střízlivější pohled na současnou hlavu státu. Situace je smutná a nejspíše již zcela nezvratná.

Náš stát má od svého vzniku v roce 1918 presidenta jako nejvyššího ústavního činitele. Je třeba připomenout, že v lidově demokratických státech Varšavského paktu jsme byli jediní, kteří tuto funkci v Ústavě udrželi, i když byla významově bagatelní a upozaděna před generálním tajemníkem KSČ. Na tomto místě se střídali různí jedinci, na některé jsme dodnes hrdi a na některé si už tak úplně nevzpomínáme. Byli tam lidé důstojní a vzdělaní, stejně jako charakterově spíše nižší úrovně, byli tam lidé obětaví, jakož i vrahové či věznitelé svých politických odpůrců. Přesto byl tento úřad jaksi ctěn a nepamatuji, že by si kdokoli dovolil po presidentovi něco hodit (duševně vyšinutého kuličkového střelce na Václava Klause nepočítám za příčetného).

Otázkou dneška je zdroj nenávisti vůči hlavě státu. I minulí presidenti se někdy netěšili všeobecnému uznání, vzpomeňme na Václava Klause a jeho amnestii či poslední dny v úřadě již chřadnoucího Gustava Husáka. Přesto se domnívám, že pokud by na Albertově vystoupil kupříkladu zmíněný Václav Klaus, stěží by se našel vrhač vajec, případně několik tisíc skandujících, dožadujících se demise hlavy státu a připomínajíc mu jeho problematické výroky.

Miloš Zeman byl po Sametové revoluci osobou ctěnou. Pamětníci vzpomínají na jeho vystoupení v divadle Semafor, později i na Letenské pláni, kde vždy citoval data ze svého článku v Technickém magazínu, který se stal v jednu dobu mezi lidmi suverénně nečtenějším periodikem, rozšiřovaným cyklostylem po celé republice. Dnes to vypadá jako nicotný akt, nicméně starší generace dobře ví, že napsat za panování Jakeše a ÚV KSČ podobný text, kde byla pravdivě vylíčena úroveň našeho hospodářství, školství atd. bylo vpravdě odvážným činem.

Pokud by Miloš Zeman ukončil svou politickou kariéru jako celkem úspěšný předseda sociální demokracie, historie by na něj nejspíše vzpomínala v dobrém. Jeho nezvolení presidentem republiky v roce 2003, k čemuž notnou porcí přispěli jeho straníci, bylo nejspíše zlomovým bodem, kdy přestal mít jakékoliv zábrany. Jeho dřívější bonmoty (tak geniálně parodované Miloslavem Šimkem) přestaly být vtipné a začaly být urážlivé. Pro své zvolení presidentem státu zcela pominul skandální spojení svého nohsleda Šloufa s mafiánem Mrázkem (možná ještě vzpomenete akustické přehrávání rozhovoru těchto dvou lidí při předvolební debatě). Nestyděl se užít přímých lží s očerněním svého soka z rodinných vazeb s nacisty. Nevadil mu lživý bulvární inzerát kamaráda Zbytka, jež byl ještě krátce po revoluci byl jeho ideovým protivníkem.

Úcta k člověku se nedá vyvzdorovat, ta buď je anebo není. Miloš Zeman svou opilostí nad posvátnými relikviemi naší státnosti, vulgární mluvou, adherencí k státu, který naše území ještě nedávno okupoval a podporou agresora, který si uzurpuje cizí území bez ohledu na mezinárodní mínění o tuto úctu postupně přišel. Pokud by ji měl, žádný svolavatel na sociální síti by nedokázal shromáždit takový počet „pomýlených“ a „zmanipulovaných“ lidí.

Miloš Zeman se sám odsoudil k oné kunderovské nesnesitelné lehkosti bytí, k tomu, že už bude navždy brán jako člověk, který promarnil svou jedinečnou příležitost stát se ctěným mužem, jehož bude národ mít v úctě. Jako je tomu u těch dalších 4 presidentů, kteří na Albertově stáli vedle něj.