O dovolené na ostrově Monte Argentario expremiéra Topolánka z ODS a dvou exministrů Urbana z ČSSD a Řebíčka z ODS, šéfa firmy ČEZ Romana s jeho lobbistou Johanesem, dále lobbisty Dalíka, lobbisty Janouška a blízkosti dalších lidí jako je pan Radek Mašín, který má zase blízko k uprchlému podnikateli Krejčířovi, a jako je Martin Procházka, který je blízký známý uprchlého podnikatele Pitry, hovoří a píší média celý týden.

Přesto nejdůležtější skutečnosti jsou zakryty hysterickými slovy o špehování, estébáckých metodách a otázkami, jestli se někdy zjistí, kdo videa a fotografie pořídil, ač právě tyto skutečnosti jsou nejméně podstatné.

To podstatné nevědomky sděluje veřejnosti lobbista Dalík, který v iDnes říká, když jste Čech a chcete si pronajmout jachtu, jdete buď za Mašínem, nebo za Charouzem. A jak dál uvádějí pondělní Lidové noviny, vila ve Via dell'Olmo, kde trávili dovolenou pánové Topolánek a Dalík s rodinami a přáteli, podle zaměstnance místní realitní kanceláře Romano Loffrida nebyla v březnu pronajata, ale naopak prodána nějakému Čechovi či české nebo československé firmě. Tyto skutečnosti vysvětlují názorně milieu, v kterém tito lidé žijí a kde polopodsvětí, byznys a politika jsou již dávno propojené. Přece nikoho normálního by nenapadlo si pronajímat lodě a třeba i vilu přes zmíněné lidi: stačí si otevřít internet, zadat lokalitu a je možné si vybrat z přehršle nabídek a porovnávat ceny. Tak se chová každý normální občan kdekoliv na světě, pokud někde nemá vlastní letní rezidenci. Z Dalíkovy věty je evidentní, že do jednoho místa, toskánského Špindlerova Mlýna, jak říká pan Topolánek, je svedlo právě uzavřené prostředí, ve kterém žijí, jehož etiku do jisté míry určují bývalí skořápkáři a veksláci, kteří byli zvyklí za vše platit protislužbami, a kde je těžké vystavovat účty. K této domněnce nás občany opravňuje skutečnost, že je nikdo ze zmíněných osob veřejnosti neukázal a že pan Dalík odmítá na veřejnosti přiznat, od koho vilu pronajal.

Letošní letní příběh jen potvrzuje nedávnou Pithartovu analýzu z knihy Devětaosmdesátý, která bourá nejčastější výčitku, která bývá adresována hlavně Václavu Havlovi, že pomocí Mariána Čalfy se dostal k moci kvůli tomu, že politickou moc vyměnil s komunisty za moc ekonomickou. V knize poukazuje na to, že ve skutečnosti to bylo tak, že držitelé moci rezignovali v roce 1989 tak snadno hlavně proto, že faktickou ekonomickou moc, která je důležitější než politická, již dávno měli kapitáni průmyslu, zbytek byl v rukou šedé ekonomiky a různých šíbrů (skořápkářů, veksláků a taxikářů), kteří vytvářeli prý až třetinu národního důchodu. Píše: "Bohatstvím, původně státním, už tehdy, před Listopadem, fakticky disponovali, i když to nebylo na první pohled vidět... Byl to faktický stav, jakkoliv nikdy nikde nikým neusnesený, bylo to živelné vítězství rudimentárního trhu nad pošetilou ideologií plánování."

Nové politické elity, které se chopily moci po listopadu 1989, byly chudé a nezkušené, a proto se - po vytěsnění disentu z politiky - na majitele skutečné moci v zemi musely nutně napojit a postupně s nimi splynuly a ztratily jakékoliv zábrany, takže jim ani nedochází, že provozují něco nepatřičného. Že mezi těmi, kteří určují pravidla, tedy politiky, a byznysmeny, kteří podle nich mají jednat, nemluvě o polopodsvětí, musí být neproniknutelná hráz. O tom je letošní příběh dovolené expremiéra pana Topolánka. V uzavřeném světě, kde lobbista Dalík může médiím říci, že Topolánek není blbeček, aby si nechal na blízku lobbistu, je možné skutečně všechno. Pro pořádek dodejme, že pan Dalík sám sebe za lobbistu nepovažuje, jako konec konců většina ostatních lobbistů: všichni jsou světloplaší a nejraději by neměli ani jméno.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel