Člověk jistě najde dobré důvody, proč nemít rád Jiřího Paroubka. Z jeho projevu kape přesvědčení o vlastní neomylnosti. Nedokáže ani říct, že je venku hezky, aniž by si to připsal jako zásluhu těžce vybojovanou na perfidní ODS a aby to nedoprovodil rozšafnou úvahou svědčící o jeho geniální znalosti počasí. Občas vyvře v jeho slovech chrapounství hodné čtvrté cenové skupiny: „Bez urážky, pánové, ale z vás to má ...“ apod. Jeho mladá žena nevypadá jako ochechule a pronáší výroky o jeho sexy mozku. To naštve hned dvakrát, jednak by to o mě moje žena na veřejnosti neřekla a pak, ve svém věku bych u partnerky neměl na tak nedospělé projevy nervy. A navíc je to sociální demokrat a potí se.

Není to ani příliš těžké, nemít rád Paroubka. Česká media vybrousila optiku, přes kterou to jde samo, člověk se nemusí nijak intelektuálně namáhat. Dal osobně příkaz k tomu, aby policie obzvláště brutálně zasáhla proti nevinným technařům na Czechteku, té slušné a milé mládeži, která není tak odporně zkažená jako squatteři, a kolaboroval s komunistickým režimem byv náměstkem v RaJ. A je to sociální demokrat a potí se.

Že jsou některé z těch důvodů nepravdivé, nespravedlivé anebo hloupé? Jsou, ale proč by to někomu mělo vadit? To bychom se rovnou mohli začít ptát, oč je lepší studium na vojenském gymnáziu s povinností přísahat na socialismus a s výhledem na kariéru v armádě organizované jako pomocný sbor vojsk sovětské okupační mocnosti než práce prokuristy v postátněném řetězci restaurací. Politici jsou tu mimo jiné od toho, abychom měli na koho nadávat a koho nemít rádi. Patří to k politické kultuře masových demokracií, nejen té české. Jiří Paroubek věděl, do čeho jde - a ví, proč chce v politice přesto zůstat.

Proč mi tedy vadí, když se Paroubkovým socanům nadává za zločinný rozpočet a prožírání budoucnosti dětí? Protože považuji státní rozpočet a stav veřejných financí za vážnou věc. Tudíž za věc, která si zaslouží věcnou diskusi a přístup přesahující okamžité osobní či stranické sympatie.

Státní rozpočet byl předložen s úpravami, které vyplynuly z dohody několika parlamentních stran. Jednalo se v nich o rámec rozpočtu (tedy příjmy, výdaje a saldo) a o strategii úspor, která by umožnila udržet deficit státního rozpočtu na určité přijatelné úrovni. Při projednávání státního rozpočtu v Poslanecké sněmovně došlo k přesunům několika položek, struktura výdajů státního rozpočtu se změnila ve prospěch navýšení mzdových prostředků v regionálním školství (tj. v mateřských, základních a středních školách) o 3,1 mld. Kč., ve prospěch dofinancování provozu sociálních ústavů a dalších institucí sociální pomoci (3,8 mld. Kč.) a ve prospěch navýšení dotací českým zemědělcům (1,5 mld. Kč.). Snížili se naopak prostředky pro Státní fond dopravní infrastruktury a některé předpokládané výdaje ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV). Ostatní změny rozpočtu jsou zanedbatelné. Celkově se tak navýšil předpokládaný deficit rozpočtu o 3.58 mld. Kč.

Jsou dobré důvody k obavám, že některé z uvedených přesunů povedou k dalšímu navýšení deficitu, pokud by toto navýšení mělo být opravdu jen v důsledku uvedených přesunů, pak by celkově nepřesáhlo 10 mld. Kč.

Nechci diskutovat o tom, zda je opravdu v případě státního rozpočtu s předpokládaným příjmy 1 022, 219 mld. Kč a deficitem 162,7 mld. Kč rozhodujícím problémem navýšení deficitu o 3, 58 mld. Kč. nebo i o deset mld. Kč. To, oč jde, jsou důvody, proč byly prosazeny výše uvedené změny.

V rámci úprav rozpočtu podle dohody o tzv. Janotově balíčku přenechali premiér Fischer a ministr financí Janota značný prostor jednotlivým ministerstvům, aby se vypořádala se snižováním, jak sama umí. Dvě ministerstva s největšími kapitolami v rozpočtu nezůstala nic dlužna své pověsti a vypořádala se s věcí osobitě.

MPSV přeneslo snižování ve své kapitole na dotace sociálním ústavům a dalším institucím, za jejichž provoz samo neodpovídá, protože je zřizují kraje anebo jsou soukromé. A pak, ono se dá dost spolehnout na to, že nikdo nezavře podobné ústavy v půlce roku, protože na ně nejsou peníze. Proč tedy šetřit tam, kde by to bolelo? Jen to už bylo trochu přes čáru, nezlobili se jen poslanci, i pan premiér zdůraznil, že peníze na dofinancování řečených institucí se budou muset najít:

„Následně, zejména po jednání s představiteli krajů, primátory velkých měst a dalšími, dospěla (vláda) k závěru, že snížení výdajů na sociální služby na úroveň 45 % letošního roku je nepřiměřené, neumožňuje adaptaci institucí poskytujících tyto služby a mohla by mít až likvidační charakter pro některé z nich, a představuje tedy nezdůvodnitelné riziko, jakkoliv jsem si vědom, že nápravu a modifikaci by vyžadoval celý systém českých sociálních služeb, ale nejsme v situaci, kdy bychom měli čas na provádění takovéto hluboké změny. Proto je vláda připravena podpořit návrh na posílení výdajů na tuto oblast do výše 3 mld. korun.“ (Jan Fischer úvodem ke třetímu čtení SR 2010, steno na http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/066schuz/s066194.htm).

Pan premiér přitom požádal Poslaneckou sněmovnu o věc dosti neobvyklou, totiž, aby přijala zákon s tím, že vláda už našla způsob, jak tento zákon obejít. Říct: Neměňte čísla v rozpočtu a já vám slibuji, že tam ty tři miliardy vláda dostane v lednu pomocí rozpočtových opatření, není totiž nic jiného než takové obcházení.

Podobně jako MPSV se zachovalo i ministerstvo školství. Poslalo problém na krk krajům a ředitelům škol tím, že snížilo nominální prostředky na učitelské platy. Ony ty platy nebyly nikdy zrovna rozmařilé, navíc v posledních letech reálně klesly, dalo se tedy čekat, že to neprojde bez křiku. Ale dost se dalo spoléhat na to, nač se odvolávala paní poslankyně Šojdrová par desítek minut poté, co slíbila demonstrujícím učitelům, jak se za ně postaví: „Jsem přesvědčena o tom, že učitelé jsou zodpovědní, a jsem přesvědčena o tom, že to, co je nejdůležitější, je schválení státního rozpočtu, a že to, co není dobré pro Českou republiku, to jest rozpočtové provizorium, není dobré ani pro učitele.“(diskuse ke třetímu čtení SR 2010, steno na http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/066schuz/s066194.htm ). Přece by učitelé neriskovali pro mrzký peníz, který stejně ani nenavýší jejich plat na republikový průměr, že bude země trpět rozpočtovým provizoriem.

V jednom s paní poslankyní vřele souhlasím. České učitelky a učitelé umějí číst a počítat. Tudíž si mohli přečíst a spočítat, že MŠMT od roku 2006 zvýšilo počet zaměstnanců o tři sta lidí, to i při tom nejskromnějším odhadu znamená alespoň desetinu z těch 3,1 mld. Kč, která chyběla na udržení stávající rovně učitelských platů. Mohli si také přečíst, že se sice každoročně odkládá zavedení tzv. státních maturit, nicméně, že na úpravy domu, ve kterém sedí Cermat, tedy instituce za tuto přípravu odpovědná, počítá MŠMT s částkou 0,4 mld. Kč. Nechci čtenáře nudit podrobnou revizí kapitoly rozpočtu MŠMT. Nicméně si dovolím tvrdit, že ten problém s 3,1 mld. nemusel vůbec nastat. Možná by to mohl být problém tak ve výši jedné miliardy.

Fischerova vláda o sobě říká, že je nepolitická. To ale neomlouvá politickou negramotnost. Jestliže má jedna politická stran 13 krajských hejtmanů, sotva může odsouhlasit, že se malér se snížením dotací sociálním službám na 45% hodí na krk krajům a hodná vláda pak možná pomůže v rámci rozpočtových opatření. S drobnou obměnou totéž platí o školství, které se zve regionální, protože jeho provoz leží na bedrech krajů a obcí.

Výsledek třetího čtení státního rozpočtu v Poslanecké sněmovně byl nepříjemný, protože i ono minimální navýšení deficitu – navýšení, které by bylo nepodstatné, kdyby bylo ve vládním návrhu Státního rozpočtu - vyslalo opravdu zbytečný negativní signál o správě státních financí v České republice. Nechci snímat politickou odpovědnost, v dobrém i špatném, z ČSSD a KSČM. Ale nemohu nevidět, jak se na té hloupé situaci podepsali svojí až děsivou nezodpovědností ministři Petr Šimerka (MPSV) a Miroslava Kopicová (MŠMT).

Díl viny padá i na premiéra a ministra financí. Neumím při nejlepší vůli uvěřit tomu, že by statistik Fischer a dlouholetá šedá eminence ministerstva financí Eduard Janota nevěděli, jak je snížení dotace na sociální služby o 55% neúnosné. Tvrdí-li pan premiér, že se to dozvěděli až z jednání s hejtmany, nevěřím mu, protože bych si nedovolil předpokládat snížený intelekt ani u jednoho z nich. Spíše myslím, že se prostě vyhnuli konfliktu při jednání vlády a vědomě přenesli odpovědnost za korekci rozpočtu na poslance.

Vím, křik o prožírání budoucnosti dětí je barvitější, nenudí a umožňuje se postavit na tu správnou stranu. Ale jestli opravdu nechceme jít řeckou či maďarskou cestou a nechceme zbytečně zadlužovat budoucnost našich dětí, pak nám nic jiného než nudná a odpovědná diskuse o rozpočtu nezbývá. Dokonce by se mělo diskutovat i o tom letošním, co ho sestavili za ministrování rozpočtového odborníka Kalouska a byl spravován odpovědným úředníkem Janotou. Dvě stě miliard rozpočtového deficitu je dost. A když je z toho víc jak sto padesát miliard nad schválený deficit, řekl bych, že je to příliš. Věřím, že pánové Kalousek i Janota dělali, co uměli nejlepšího, ale právě proto bych si zrovna od nich nenechal radit, co dál se státními financemi.

Prostě, co kdybychom chvíli zkusili nemít rádi Paroubka pro něco jiného?

P.S. Autor sympatizuje se sociální demokracií a potí se.