Diskusi o radaru je možné nahlížet jako test o stavu naší politiky a při bedlivějším sledování je možné z ní vyčíst některé tendence, které nás ohrožují. Občanská demokratická strana v čele s Mirkem Topolánkem má k radaru od samého počátku vstřícný vztah, ale podceňuje či neumí komunikovat s veřejností. Hlavně nedokázala s dostatečným předstihem přísunem řady věcných informací zabránit hypertrofované emocionaolizaci problému.

Sociální demokracie, která, jak říká Alexander Vondra, vedla pravidelná konzultační jednání o radaru od roku 2002 do roku 2006, svůj postoj najednou příkře otočila, protože zjistila, že většina občanů je proti a může na svém postoji získávat body u voličů. Dokonce to byl právě pan Paroubek, který přiměl po volbách v roce 2006 Američany, aby radar a rakety byly od sebe oddělené, protože samotný radar se mu zdál stravitelnější. Jiří Paroubek podle místopředsedy vlády Vondry až do 13. prosince 2006 radar hájil. Jakmile ale zjistil, že velká koalice nemá šance a on nebude součástí vlády, svůj postoj změnil a stal se zarytým bojovníkem proti radaru a začal na něm sbírat předvolební body.

Zelení si kladli podmínku, že radar musí být součástí obranného systému NATO, tedy ne jenom americkým zařízením. To se podařilo sice prosadit, ale levé křídlo této strany je stále hlasitě proti. KDU-ČSL si vybrala na své vymezení vůči koalici jiná témata a s radarem zřejmě zatím nemá velké problémy.

V NATO byly původně státy rozděleny přibližně půl na půl: Pro radar byly Spojené státy, Dánsko, Británie, Česko a Polsko a proti Německo, Francie, Norsko, Rumunsko a Turecko. Když se ale díky začlenění obranného systému do NATO i tyto státy shodly na podpoře, v poslední chvíli se proti dosti tvrdě postavilo Slovensko, za něž hovořil hlavně premiér Fico, který dokonce přirovnal přítomnost radaru v Brdech k sovětské okupaci ČSSR. Je to jistě nehoráznost, ale Fico s ní u některých svých sympatizantů doma i u nás zřejmě zabodoval. Jenže, a v tom je ten rozdíl od našich sociálních demokratů, na summit do Bukurešti poslal prezidenta Gašparoviče a ten jednání nezhatil.

Problém je, že jeho český protějšek Paroubek takovouto únikovou cestu nemá připravenou a ani se o ni nepokusil a naopak se snaží prosadit, aby schválení radaru v parlamentu bylo spojeno s hlasováním o důvěře Topolánkovu kabinetu, čímž by chtěl zabránit tomu, aby někteří sociálnědemokratičtí poslanci hlasovali pro radar. A naopak poslanec Evropského parlamentu Zahradil by rád spojil hlasování o radaru s hlasováním o Lisabonské smlouvě.

Shrnuto a podtrženo: Evropská unie i NATO se na své bezpečnosti byly schopné domluvit, a dokonce zřejmě budou ochotní i k ústupkům vůči Rusku. Dokud bude Rusko aspoň takovým spojencem jako dnes, bude moci základny kontrolovat.

Takové racionality ale není naše politická scéna schopná, protože upřednostňuje partikulární stranické zájmy nad zájmy státu. V České republice neexistuje základní shoda všech demokratických stran na směřování země v zahraniční a obranné politice, tedy nejmenší společný jmenovatel, který nikdy není předmětem sporu a na němž se nezískávají body u voličů, a to je naše největší slabina.

Zodpovědnost ale za to nesou obě největší strany, nikoliv zelení, o kterých jsme měli předem vědět, že ještě nějakou dobu budou nevypočitatelní, jako tomu bylo třeba v Německu, kde kultivace jejich strany trvala bezmála deset let.

ODS se musí naučit vést dialog s občany a ne se spoléhat pouze na sílu a přetahování hlasů a sociální demokracie nesmí volit jen nejsnazší cestu k moci. Závazně žitý život, byť stranický, musí počítat s rizikem jako jeho nedílnou součástí. Cesta, na níž není riziko, vede vždy do otroctví.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel