Jen opravdu zralý člověk ví, že jeho život nejsou jen výhry, ale i dny, kdy se musí sklonit a připustit, že se mu nedařilo a že jiní jsou lepší. A čestně říct, že ti druzí vyhráli.
Volby do sněmovny jsou vždy dnem, kdy je volič pánem, říkával svého času Pavel Tigrid. Ten den se rozdávají karty na další období a je zajímavé sledovat tváře těch, které známe z obrazovky a kteří nám de facto určují, kam se budeme jako společnost ubírat. U vítězů je to vždy fajn, bouchá sekt a skandují se hesla. Mnohem zajímavější z psychologického hlediska je sledovat poražené.
a) Komunisté. Po 100 letech byli evolučně vyloučeni z možnosti mít vliv na společenské dění. S jistou nadsázkou lze říci, že byla dokončena změna z roku 1989. Komunistická „filosofie“ , která v minulém století za sebou nechala stamiliony mrtvých, zplundrovanou krajinu a charaktery mnohých, se konečně odebrala do dějinné kloaky. Už nikoho neoslovuje myšlenka třídního boje a třídní nenávisti, společného vlastnictví výrobních prostředků atd., tedy toho, co nám starším bylo vtloukáno do hlavy od první třídy až po státnici na vysoké škole. Předáci této strany čile spolupracovali s největším boháčem naší země a akumulovali svůj osobní kapitál, za což by jim jeden z otců marxismu – leninismu neodkladně věnoval malou porci olova do hlavy bez jakékoli možnosti cokoli říci. Slova nejspíše příští generální tajemnice Kateřiny Konečné o reinkarnaci pod jejím možným vedením jsou určena již jen stále se menšící skupině starších spoluobčanů, kteří ulpěli ve světě, který již dávno neexistuje.
b) Sociální demokracie. To, že členové této strany nepustili redaktory televize do Lidového domu, je výmluvnější než sáhodlouhý sebemrskačský projev. Žádná tisková konference, jen několik málo slov rezignovavšího předsedy. Miloš Zeman, pokud je ještě schopen cosi vnímat, musí mít radost z dokončeného díla. Od roku 2003, kdy jej vlastní straníci nechali potupně odejít již před druhým kolem prezidentské volby z Hradu, pracoval na její marginalizaci, mazal schody, připravoval a účastnil se puče proti zvolenému předsedovi vlády, na kterého později mával holí. Člověk, který splnil svůj slib a přivedl sociální demokraty do Kramářovy vily předním vchodem, dokázal za necelých dvacet let odúmrť této standardní levicové formace, která se odplavila kanálem mimo veřejné dění. Poslední ránu z milosti si však dali sociální demokraté sami, a to tím, že se spolčili s neurvalým politickým podnikatelem, o kterém už mohli vědět, že on rozděluje lidi na sluhy a nepřátele. Možná se časem vyškrábou zpět do veřejného dění, ale cesta to bude hodně dlouhá a hlavně jinudy než doposud.
c) Hnutí ANO. Přes tvrzení předsedy Andreje Babiše o výhře i on sám ví, že prohrál. Vítěz nepotřebuje v úvodním povolebním projevu kopat kolem sebe jako malé děcko, které nedostalo slíbenou zmrzlinu. Kdo tento projev sledoval, musel být v šoku. Tento muž, který kňučel slova o spiknutí, neustále opakoval dva tři fakty, spílal oponentům do ubožáků, kteří jeli proti němu, tak tento muž vedl náš stát de facto osm let (volební období 2013-17 v čele financí, kdy si dělal, co sám uznal za vhodné). Bylo evidentní, že Mára Prchal byl v tu chvíli daleko a my měli možnost v přímém přenosu vidět pana Babiše obnaženého na kost. Prozradil na sebe hodně. Třeba jeho slova, že nikdy nepřijme nějakou parlamentní funkci, protože je to de facto žvanírna a on je manažer. Čímž občanům sdělil, co si myslí o našem státním zřízení, o parlamentní demokracii, na které naše země stojí, atd. Skutečný demokrat musí umět vyslechnout i jiný názor a třeba dohodnout kompromis. Pan Babiš toto neumí, nikdy neuměl a umět nebude. Možná i mnoho jeho voličů po těchto volbách prohlédne, komu věřili.
Prohrávat se musí umět a jen ten, který to dokáže, je schopen se časem zvednout a bojovat o vítězství. Jen mi tak nějak ve světle právě prožitého nejde z úst ta druhá polovina hesla, které začíná: „Sláva vítězům….“
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora