Je taková jedna tradiční choroba, která tu a tam epidemicky propukne v řadách českých novinářů, a to je snaha poradit politikům, jak mají dělat svoji práci. Pravda, platí to často i naopak, politici namnoze též jsou přesvědčeni, že nejlépe vědí, jak se mají dělat média. Jenže oni si často myslí, že nejlépe vědí všechno, tak to poněkud zanikne.

Nicméně náš novinář, když usoudí, že by dělal něco lépe než politici, pak je se svým názorem neodbytný. Naposledy tato žurnalistická nemoc masově propukla v těchto dnech. Po komunálních volbách se v městech a obcích dohadují místní politické reprezentace na složení koalic na radnicích. A v mnoha případech výsledné koalice nekopírují koalici vládní, složenou z ODS, TOP 09 a Věcí veřejných. Což je pro mnohé novináře pobuřující. Jak to, že si tu či onde dovolují vytvářet koalice například ODS a ČSSD, případně TOP 09 s ČSSD a různé jiné?

Vždyť zejména velká koalice není ideově takříkajíc košer. Dokonce čelní funkcionáři obou nejsilnějších stran, Bohuslav Sobotka z Lidového domu a Miroslava Němcová od modrých holubic, prohlásili, že si takové spojenectví – konkrétně například v hlavním městě Praze – nepřejí.

Názor čelních funkcionářů se dá dobře pochopit. Oni jsou odpovědní za celkové směřování strany a její čitelnost vůči voličům, ale to je relevantní zejména v souvislosti s vládní či parlamentní prací, s legislativou a poté parlamentními volbami. S komunální politikou to má společného pramálo.

Předně: v komunálním rozměru se lidé znají osobněji, nedělí je ani tak ideologické různice, jako spíš zájmy, a to jak veřejné, tak privátní. Proto se za těch dvacet let v naší komunální politice – od velkých měst po nejmenší obce – vyprofilovala určitá třída či skupina komunálních politických profesionálů, kteří jednak mají své zázemí – a to nemusíme chápat vždy negativně ve smyslu korupčním. Mají ale také hlavně své zkušenosti a schopnosti komunální politiku vůbec prakticky vykonávat.

Tomu, kdo to nikdy nezkusil, což je drtivá většina svrchu zmíněných novinářů, se to může zdát banální, ale komunální politika, a to i v malých městech a obcích je někdy velmi komplikovaná záležitost. Zejména zde hrají roli omezené rozpočtové mantinely a snaha nacpat do nich maximum možného, ale protože na obci je do toho maxima možného víc vidět než například do státního rozpočtu, vyžaduje to často mnohem víc konkrétní mezilidské diplomacie, vysvětlování a obhajování. Na komunální úrovni si při stavbě rozpočtu málokde vystačí s velkopanskou arogancí, jakou dokážou předvádět úředníci ministerstev či parlamentní výboři.

Proto se nelze divit, že se zkušení matadoři komunální politiky, napříč stranickými trenčkoty, navzájem znají a také intuitivně vyhledávají, chovají vůči sobě specifický druh důvěry daný společnou zkušeností. Kromě toho lze rozumět argumentu, že město, které potřebuje řešit vodovod, kanalizaci, chodníky, veřejné osvětlení a sportoviště pro děti, je třeba vést s pochopením pro tato témata, a nikoli jen podle předvolební rétoriky, která se nutně nese v obecné poloze a zdaleka nedává poznat, kdo z uchazečů o veřejné funkce vůbec tuší, k čemu je vodovod a čím se liší od kanalizace, dovolíte-li drobnou nadsázku.

Jistěže vytváření koalic lidmi, kteří seděli na příslušných radnicích v předchozím období či více obdobích, může vyvolávat negativní dojem u těch, kdo by je rádi vystřídali, a také u novinářů, kteří ihned pojmou a začnou šířit obavu z rozmanitých zločineckých spolčení. To jistě může, a také nemusí být založeno na faktech. A je pak věcí konkrétního novináře, aby rozkryl konkrétní kauzu a případně pomohl označit konkrétní viníky. Vytroubit do světa obecnou floskuli, že staré kamarádšofty jsou znakem korupce, umí každý, ale prokázat to, na to je třeba fištrónu. A od toho jsou ale novináři na světě.

Dokud nic z toho neprokážou, neměli by vynášet paušální soudy a radit politikům, a zejména těm komunálním, co mají dělat, s kým se mají a nemají snažit o koaliční spolupráci. Koneckonců jistá spravedlnost je v tom, že, jak už bylo řečeno, na obecního politika je víc vidět. Proto je i jeho odpovědnost jaksi osobnější a jeho případný pád v důsledku vykonaných chyb strmější, bolestivější a trvalejší.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6