Koalice slibovala očistu veřejného života. Ministři teď proto nemohou dělat mrtvé brouky

Jakmile se mediálně otevře nějaký případ, jak se to teď děje kolem ministra Kocourka, musíme si klást otázku, proč zrovna teď a kdo na tom měl zájem. Nepřímo tuto otázku vyjádřil server Jiřího Paroubka Vaše věc, kde se poukazuje na paralelu Kocourek-Gross a vyslovuje se předpoklad, že "by se média o věc nezajímala", kdyby, a to je na věci zajímavé, "se do věci nevložili samotní ministři Nečasova kabinetu". V nepodepsaném článku se široce cituje memoárová kniha Jiřího Paroubka Plnou parou v politice, konkrétně pasáž o "frontálním mediálním útoku na Stanislava Grosse". Paroubek zde v podstatě tvrdí, že média účelově udělala z komára velblouda a cílem toho všeho bylo napětí ve společnosti a vyhození sociální demokracie ze sedla.

Je dobře, že server na paralelu poukázal. Tím spíš vyniknou odlišnosti. Útok tentokrát nevedou ani tolik média, jako sám premiér Nečas a další koaliční ministři. Situace v roce 2005 byla zásadně jiná. Tam skutečně aféru udržovala v povědomí média, kdežto sociální demokracie se kolem Stanislava Grosse semkla do "ježové obrany", jak to nazývala protektorátní propaganda za války, a hájila ho, ať už to bylo naprosto neudržitelné. Roli maminky ministra Kocourka držel zázračně zbohatnuvší strýček Vik, maminka zase ovládala svoje dolarové konto za zády šéfa sociálnědemokratického poslaneckého klubu Michala Krause. Ovšem i svého Krause jeho soukmenovci hájili až do hořkého konce, kdy znemožněný Kraus musel odstoupit. No a pak "mimo politiku" zázračně zbohatli jeden i druhý, Stanislav Gross i Michal Kraus.

Osádka saní unikajících před vlčí smečkou prý hází kabát, aby si zachránila kůži. Je těžké se takovému přirovnání ubránit. Předvolební rétorika stran současné koalice měla dva, jak se hezky říká, pilíře. Jedním byla rozpočtová zodpovědnost, druhým byla očista veřejného života, zvláště pak očista od korupce. Počínání v tom prvním směru se více méně daří a zatím vyvrcholilo přijetím balíku reformních zákonů. Ty jsou tak měkké a tak blízké levicovým konceptům, jak jen možno, nicméně i za ně je třeba být s ohledem na roky příští vděčný. Vtip je v tom, že žádná vláda nemůže čekat vděk za benefit očekávatelný za "příští roky", pokud bude vyžadovat uskrovnění v současnosti. Slovo "reforma" dnes slyšíme ze všech stran. Je to eufemistické vyjádření škrtů a utahování opasků všeho druhu, ať je to u nás, ve Francii, Německu nebo kdekoli jinde. Zde se potlesk a podpora čekat nedají.

Složitější je to s druhým pilířem. Ideální by samozřejmě byly systémové změny, tedy nastavení pravidel, která by co nejvíc omezila korupci při zadávání veřejných zakázek a korupční chování manažerů státních a polostátních firem. Opravdu efektivní protikorupční zákony se očekávat nemohou, protože by znamenaly finanční sebevraždu pro politické strany a jejich předáky. Nicméně veřejnost nějaké činy v tomto směru čeká. Proto najednou ten ministerský zájem o Martina Kocourka.

Kdyby to všechno nebylo tak smutné, mohli bychom se bavit. Komický je požadavek, aby paní matka vše vysvětlila "do týdne". Jakou činností vyplní širší rodina ministra Kocourka onen týden? Sháněním účtů anebo pátráním v paměti? Anebo je lhůta stanovena s vědomím osvědčené pravdy, že déle než týden se žádný skandál v novinách neudrží? Lhůty v podobných případech dodrženy obvykle nejsou. Jako příklad může posloužit někdejší komunistický, od roku 1994 sociálnědemokratický politik Jaroslav Palas. Jeho působení v čele ministerstva zemědělství působí jako černá kronika a teprve aféra s prodejem firmy Setuza, kdy se zapletl s mafiány Mrázkem a Pitrem, mu zlomila vaz. Pokud ovšem můžeme pokládat funkci hejtmana Moravskoslezského kraje za zlomení vazu.

Bude to vítaná změna, pokud dojde v Kocourkově případu k jednoznačnému a uvěřitelnému vyjasnění případu. Ministrova matka je možná opravu úspěšnou podnikatelkou a pak jí výdělek budiž přán. Takové vyústění případu je ale nepravděpodobné. Spíš se dá čekat analogie případu jiného občanskodemokratického ministra, totiž Aleše Řebíčka. V roce 2008 ho zažalovala Transparency International, bez výsledku, to byla jen jedna drobná epizoda z doby jeho ministrování. Stranická mašinerie modrá stejně jako oranžová své lidi vždycky podržela. Není to pro velké politické strany snadné. Preference klesají modrým stejně jako oranžovým a korupční skandály na tom mají nemalý podíl. Potíž je v tom, že mají v jistém smyslu takřka monopol, rozhodně ale mají postavení neotřesitelné v tom smyslu, že jejich propad pod hranici vstupu do parlamentu je zcela nepravděpodobný, přinejmenším v dohlédnutelné budoucnosti. Předáci těchto stran, stranický aparát, nejvýznamnější poslanci a jejich dvůr tedy mají zisky a moc zajištěné na léta kupředu a případné skandály je osobně neohrožují. Proto může být Jaroslav Palas krajským hejtmanem.

Pokud tedy za týden bude ministr Kocourek donucen odejít, kabát přeletí přes okraj saní. Je ale velmi pravděpodobné, že vlci, tedy veřejnost, jsou už tak vzteklí, že si nějakého pohozeného kabátu ani nevšimnou.

LN, 9.11.2011