Úterý 18. července mělo na české politické scéně významnou úlohu. České parlamentní strany musely před středeční nominací kandidátů na šéfa sněmovny zareagovat na novou situaci, která vznikla pokusem komunistů osamostatnit se z Paroubkova bloku. Výsledek oněch porodních bolestí ovšem nápadně připomíná malého a navíc velmi neduživého hlodavce.

První na tahu byli socialisté. Je totiž komunistická iniciativa ohrozila nejvíce. Po několika hodinách křečí se rozhodli vystrčit hlavu z ulity a slavnostně nominovali Zaorálka na setrvání v křesle předsedy sněmovny. Hýříce nově nabytou sebedůvěrou slíbili, že odstoupí okamžitě, jen co reinstaluje Paroubka do premiérského křesla. Podmínkou ovšem bylo, že nesmí mít protikandidáta, nejspíš to s onou sebedůvěrou zase tak slavné nebylo.

Na Jánském vršku se Topolánek v první euforii domníval, že přesluhující premiér kývl na návrh svého strategického spojence, tedy na slib, že sice socánek předsedou sněmovny bude, ale nebude nominovat na premiéra nikoho. Šance, že by se na předsedovi vlády shodlo všech pět parlamentních stran se totiž blíží naději na jackpot ve Sportce. Když zjistil svůj omyl, prohlásil, že i tříkolka vyšle do voleb svého matadora, jména dosud utajeného.

Tato zpráva a současně s ní i představa nekontrolovatelného hlasování vlastních poslanců zasáhla pána Lidového domu a místodržícího na Strakovce natolik, že stáhl ocas i Zaorálka z kandidatury.

Současně se pak vydal za politickými vězni na jejich třídu připomenout společné ideály, případně zvednout sázky, možná obojí. Komunistický předseda Filip pak vcelku nejapně sdělil národu, že by bylo zbabělé, kdyby čtyři přehlasovali jednoho a zřejmě očekává dorovnání nabídky z druhé strany.

Natřásání hor skončilo, hlodavec chcípl a situace se vrátila do výchozího stavu.