Úvodní teze k debatě s Petrem Robejškem

Obecně platí, že samozřejmým národním zájmem jakékoli země (jakékoli kolektivní entity, společenství, kmene, tlupy, rodu) je úsilí o udržení se, přetrvání, reprodukování se na území, které tato skupina lidí obývá.

V Evropě (na rozdíl od jiných kontinentů) máme národní státy, a proto se národní zájem většinou shoduje se zájmem o udržení, přetrvání, reprodukování se toho kterého národního státu. Toto zajistit musíme považovat za nejobecnější vyjádření českého národního zájmu.

Máme – na rozdíl třeba od Maďarska – výhodu, že se považujeme za teritoriálně saturovanou zemi. To je nemalá výhoda.

Naší zvláštností je, že po celé tisíciletí řešíme problém přežití malé země, která je sousedem kontinentálního hegemona Německa. Něčím navíc je to, že v současnosti tento problém řešíme v éře našeho členství v Evropské unii, ve specifickém konstruktu, který stále více potlačuje evropské národní státy a usiluje stát se jejich alternativou. Proto bývá nastolení otázky českých národních zájmů v situaci dnešního uspořádání EU považováno de facto za otázku špatnou, za otázku politicky nekorektní, otázku nepatřičnou.

Zásadním dilematem, přetrvávajícím již od svatého Václava, je, jak se má malá země chovat vůči velkému sousedovi, o jaké institucionální (či smluvní) uspořádání má usilovat. Řešíme to – s různým úspěchem – po celých tisíc let. Existují minimálně tyto varianty:

- Česká republika jako samostatný, suverénní stát, který nemá sebemenší ambice se uzavírat a izolovat, a proto chce na smluvní bázi hledat přátelské a kooperovat ochotné partnery;

- Česká republika jako satelit či v extrémní verzi součást Německa, hledající ve vztahu tohoto typu šanci na své přežití;

- Česká republika jako členský stát celokontinentální instituce (či organizace), která by byla založena na rovnováze, na rovnocenném postavení všech členských zemí (tedy bez jakéhokoli hegemona);

- Česká republika jako člen dnešní reálné, nikoli jakési hypotetické Evropské unie, která se vyznačuje stále se zesilujícím hegemoniálním postavením našeho souseda, Německa;

- Česká republika jako člen jiné, neceloevropské, určitě volnější organizace, složené z menšího počtu zemí (typu V4, Mitteleuropa, v minulosti Rakousko-Uhersko atd.).

Česká politika se musí demokraticky rozhodnout, o kterou z těchto variant usilovat. Některé jsou snadné a dosažitelné, jiné jsou zcela nerealistické, ne-li utopické.

1. Zcela nerealistická je představa Evropské unie založené na rovnocenném postavení členských zemí, což by umožnilo tzv. vyvažování Německa a zrušení jeho přirozeně vzniklé hegemoniální pozice. To by mohlo eventuálně být přijatelným řešením, to však realitou není a všechno nasvědčuje tomu, že ani být nemůže. Dnešní Evropská unie je nerovnovážným seskupením. Představa, sen či iluze, že členství v Evropské unii zlikviduje náš problém, problém malé země nacházející se vedle země velké, a argumentace, že vstupujeme do Evropské unie právě proto, abychom tohoto dosáhli, se ukázala být zcela mylná. Přesto se představy takovéto idylické Evropy (či EU) mnozí lidé u nás nechtějí vzdát.

2. Relevantní otázkou se dnes stává, zda být či nebýt v tzv. tvrdém jádru EU, což není nic jiného, než varianta stát se satelitem či dokonce součástí Německa. Je třeba jasně říci, že otázka naší účasti v tzv. tvrdém jádru EU je otázkou bytí a nebytí České republiky, resp. smysluplnosti či nesmysluplnosti nastolení tématu českých národních zájmů. Ty se nebudou realizovat tím či oním dílčím hlasováním uvnitř EU.

3. Mnoho lidí bude tvrdit, že první varianta, tedy úsilí o samostatný stát, je zcela nerealistická a že stejně povede ke sklouznutí do některé z dalších variant. Přesto by mohlo stát za to o ni usilovat. Její subvariantou je hledání nějakého seskupení zemí, s nimiž by bylo možné vytvořit menší než celokontinentální integrační seskupení. Je škoda, že před více než čtyřiceti lety zanikla EFTA (Evropské sdružení volného obchodu), která – zdá se – ani po brexitu nemá šanci na znovuvytvoření. Nějaké menší seskupení však variantou určitě je.

4. Nutná, i když pro mne spíše „vynucená“ či povinná odbočka k Rusku. Někteří posluchači či čtenáři budou mít pocit, že kritický pohled na všech pět předchozích variant vybízí k variantě s Ruskem, což je naprostý omyl. Nic takového mne ani nenapadlo. Už bychom se konečně měli začít chovat na základě vědomí, že těsná vazba k Rusku v druhé polovině dvacátého století byla ojedinělou, neopakovatelnou epizodou našich dějin. Rusko není naším sousedem, nic si od něj není třeba slibovat, ale není třeba se ho ani bát (a už vůbec ne zneužívat tuto obavu k vnitropolitické manipulaci).

V každém případě je jasné, že všechny tyto varianty by měly být veřejně diskutovány a že by se měly stát tématem říjnových voleb do Poslanecké sněmovny. Jedině tak se můžeme dostat o krůček dál. Ať každý nahlas řekne, kterou variantu bude po volbách prosazovat.

Podklad na debatu s dr. Robejškem, prostory XTV, Praha, 7. 9. 2017

Záznam celé diskuse Václava Klause a Petra Robejška je k dispozici v archivu na www.xtv.cz