Když se ocitne politika v turbulencích, přichází čas naslouchat stařešinům. Jednoho takového minulý týden vyzpovídala ČTK. V sobotu mu bylo pětadevadesát, jmenuje se Miloš Jakeš a byl posledním předlistopadovým generálním tajemníkem Komunistické strany Československa.

Ke komunistické straně se dál hlásí, byť není jejím členem. Nepředpokládá, že by KSČM v říjnových volbách zaznamenala takový úspěch, aby mohla „nějak zásadně zvrátit politické poměry u nás“. A pokud by uvažovala o spolupráci s Andrejem Babišem, nebyl by rád, poněvadž nepokládá hnutí ANO za dostatečně levicové.

Tolik k aktuální situaci. Jenže, jak se dalo čekat, mnohem zajímavěji Jakeš glosuje vývoj této země v posledním více než čtvrtstoletí.

Za svůj největší životní úspěch považuje vybudování socialismu v Československu. Pád východního bloku podle něj způsobil ztráty stovek tisíc životů. Patrně tím myslí, že když pukly okovy, začalo se válčit – všude tam, kde komunistická moc přestala mávat bičem.

K tomu se dá dodat, že totalitní a autoritářské režimy si vybírají svůj desátek, a to i v podobě lidských životů, jinak, ovšem neméně brutálně. To by se ale pan Jakeš musel omluvit namátkou za ostnaté dráty, perzekuci opozice i nepřizpůsobivých jednotlivců, nebo třeba za zbraně vyvezené do míst zbytečných válečných konfliktů.

Stejně překroucené je Jakešovo tvrzení o socialismu. Moderní historická obec používá termín státně byrokratická diktatura. Sociální na ní bylo leda to, že si loajalitu občanů kupovala široce dostupnými, ale zpravidla též podfinancovanými a neefektivními veřejnými službami. Prostě chleba bylo dost – hlavně na zacpání úst, která by mohla brblat či protestovat.

Následkem působení Miloše Jakeše a jeho soudruhů zde byl na léta zdiskreditován jak pojem socialismus, jenž se v západní Evropě těší respektu, tak levicová politika jako taková. Spousta lidí totiž naletěla a Jakešovu KSČ si s levicí skutečně bůhvíproč spojovala. Přitom šlo o politický hybrid mimo prostor a čas.

Viníky všeho zla vidí Jakeš dva: zahraniční kapitál a Spojené státy americké. Jakkoliv je to přitažené za vlasy, šlo by nad tímto tvrzením kohokoli jiného vést jiskřivou diskusi. To by však bývalý generální tajemník nesměl žehrat nad tím, jak málo nám toho v této zemi patří.

Jó, to za komunistů tu byla suverenita jako řemen! Stačí odkázat na 21. srpen osmašedesátého roku, jenž si co nevidět opět připomeneme. Tenkrát se nejlépe poznalo, kdo tu vládne, jakým jazykem mluví a jaké prostředky používá k prosazení své vůle.

Když se v České republice zvedl odpor proti myšlence umístit v Brdech americký radar, vyšla část společnosti do ulic. Vedly se také debaty na diplomatické a expertní úrovni. Jak Bush, tak Obama měli k Brežněvovi daleko. Zkusme si představit, jak by v 80. letech dopadla veřejná shromáždění proti sovětským zbraňovým systémům na zdejším území.

Takto by šlo rozebírat jednu Jakešovu větu za druhou. Nakolik je vůbec myslí vážně? Domnívá se, že staří zapomínají a mladí se nechají opít rohlíkem? Spíš ale sázím na Jakešův život ve virtuální realitě, kterou bychom dnes mohli přirovnat k nějaké videohře.

Jen poslouchejte: „Republika, přes problémy, které byly, byla připravena k dalšímu úspěšnému rozvoji. Připravovala se nová pětiletka, která měla řešit existující problémy, připravoval se nový program strany a připravoval se výhled rozvoje národního hospodářství na 20 let.“ O tom sní Miloš Jakeš. Potíž ale je, že kratochvíle jedněch ničila osudy druhých.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus