Mediální příběh o Liboru Michálkovi je postaven na osvědčeném konceptu boje zla s dobrem, kde dobro (Michálek) bylo poraženo zlem (zkorumpovaným ministrem, vládou). Protože pohádky mají mít konec dobrý, dožadují se konzumenti mediální báchorky o hodném a statečném rytíři bojujícím se stohlavou saní korupce a zla, aby rytíř dosáhl na odměnu a bylo mu vráceno jeho léno (Státní fond životního prostředí). Navíc v situaci, kdy si o to rytíř sám s cudností sobě vlastní říká. Rytíř tak na nadhozenou otázku moderátora bezelstně odpoví, že pokud by mu snad byla vrácena funkce, docela by to s naší vládou nevzdával a ještě je ochoten věřit tomu, že naše vláda myslí boj s korupcí vážně.

Popravdě, intervence Klause do jednání o zachování koalice je dokladem toho, jak hluboké příkopy aféra na SFŽP mezi vládními stranami, a to VV a ODS, vyhloubila. Nebudu spekulovat o personáliích, nicméně k návratu Libora Michálka na SFŽP mám vcelku velmi jasný názor. Michálek jako ředitel, a tudíž nejvyšší představitel instituce s miliardovým rozpočtem, nezvládl svou roli. Zcela souhlasím s tím, co vysvětlil Nečas v reakci na Michálkova podezření ohledně ukládání peněz fondu v bankách. Michálek měl vše podle pravidel, která byla na SFŽP připravena v říjnu, tj. za jeho vedení, v moci. Pokud tedy hrozilo, že rozdělení portfolia bank bude zmanipulované, měl plně ve své moci výběr bank zrušit.

Zdá se mi nepochybné, že Michálek musel pravděpodobně cítit zejména na začátku své mise na SFŽP závazek vůči svému kamarádovi (jak se o vztahu s poradcem ministra Drobila Knetigem sám vyjádřil). Nahrávky, které si později začal při rozhovorech s Knetigem pořizovat, tak měly zakrýt tento vztah závazku a měly pravděpodobně sloužit k tomu, aby se ze závazku vyvázal. Žvásty Knetiga o miliardách v nahrávkách, které Michálek pořídil, svědčí i o tom, že mu Knetig absolutně důvěřoval. A přitom stačilo tak málo! Pokud by Michálek při prvním podobném rozhovoru takový styl komunikace odmítl, nebylo by co nahrávat. Pouze Michálkův strach, aby ho jeho kamarád Knetig nepřestal podporovat, tak mohl vytvořit tuto karikaturu vedoucího pracovníka.

Z výše uvedeného pak vyplývá pouze jediný závěr. Žádná funkce ve státní správě, natož pozice ředitele SFŽP, nemůže být obsazována metodou známostí, ale pouze a jenom na základě správně připraveného výběrového řízení. Mám navíc oprávněné podezření, že v případě návratu Michálka na post ředitele SFŽP by byl tento úřad na dlouhou dobu paralyzován. Z obav před jakýmkoliv možným pochybením by byly zahájeny „přezkumy přezkumů“, kontrola by stíhala kontrolu a fond by přestal vyplácet peníze na projekty.

Boj proti korupci je skutečně možný jenom s lidmi, kteří se nebojí nést svou kůži na trh. Slabí ředitelé, kteří jen plní vůli jiných, šedých eminencí v pozadí, to rozhodně nejsou. S těmi nelze boj s korupcí vyhrát, ale jenom prohrát. Pan Michálek, ačkoliv může být v zásadě čestným člověkem, se dle mého soudu nehodí do vysoké odpovědné státní funkce, neboť si s pravděpodobností hraničící s jistotou nedokáže získat potřebnou autoritu. Bude-li tedy pan Michálek opět na post ředitele SFŽP dosazen, bude to medvědí služba nejen jemu samotnému, ale především resortu životního prostředí. Ve skutečném světě končí jen velmi málo příběhů pohádkově. Neskončí tak ani ten Michálkův.