Od čtvrtka odpoledne máme tři premiéry, dva skutečné a ještě jednoho na startu: první je v demisi a neumí se moc chovat, ale v době předsednictví se držel na uzdě, a nově jmenovaný premiér zase neumí vůbec mluvit. Třetí prokázal už předem velkou dávku nezodpovědnosti. Rozhovor, který zveřejnily čtvrteční Lidové noviny s panem Janem Fischerem s názvem Musím obrovsky pracovat, na zpovídaného prozrazuje zásadní handicap: Novináři ho děsí a není ochoten s nimi moc komunikovat, zvlášť když se ho někdo ptá na jeho pocity či myšlenky, ty není ochoten a ani zřejmě schopen vůbec artikulovat.

Kratičký rozhovor, který poskytl, je plný klišé typu „k prohlášení není co dodat“, což se v interview objevuje třikrát, a když se ho novinář zeptal na lidské pocity, které měl při tom, když byl osloven jestli by se neujal funkce premiéra, šestkrát opakuje, že „moje pocity byly obrovské“. S touto neelokvencí u novinářů ve staré Evropě okamžitě propadne a naše pozice se tam ještě zhorší: Topolánka mají v Bruselu za nevychovaného „muže z gulema“, který naposled urazil amerického prezidenta před příletem do Prahy, Paroubka za neodpovědného politika, který tři měsíce před koncem předsednictví České republiky v Radě Evropy a týden před návštěvou amerického prezidenta shodí vládu, a teď do Evropy pošleme asi schopného statistika, ale člověka, který není zvyklý komunikovat, a tím naši pověst dorazíme. To je doopravdy zvláštní patologický sklon: mít radost ze sebeubližování, který právě Evropě předvádíme. A pan Fischer se i při jmenování samotném tvářil tak nešťastně, jako kdyby tohle všechno věděl a do funkce byl zvolen za trest. The Economist to pojmenoval přesně, když naše politiky označil za krátkozraké a provinční.

Vyjadřovat se v této souvislosti k vládě, která se bude zřejmě sestávat jen ze samých náměstků a vysokých státních úředníků a kterou najmenují stranické sekretariáty, nemá valný smysl. Jedno je ale zřejmé: místo alfasamců přijdou trpaslíci.

Podstatnější asi je, že Poslanecká sněmovna už dostala návrh ústavního zákona o zkrácení současného funkčního období sněmovny. Předčasné volby by se podle něj měly konat 9. a 10. října a v tom je ten problém: Podle renomovaných ústavních právníků, jako je emeritní ústavní soudce prof. Cepl a děkan Právnické fakulty KU prof. Gerloch, je tento zákon protiústavní a obchází ústavu, která naopak je nastavená tak, aby se - jak říkají právníci - politikům vládlo hůře, a tento zákon pravidla hry obchází, zjednodušuje, nečeká na tři vlády, které by nedostaly důvěru, aby se mohl rozpustit parlament a situaci, politikům ulehčuje.

Není to poprvé, již jednou v roce 1998 politici tímto způsobem ústavu obešli, což vedlo k tzv. opoziční smlouvě, tedy odstranění funkce opozice z politiky, a o to je tento zákon nebezpečnější: Mohlo by se z obcházení ústavy stát zvykové pravidlo a z veřejného života by se odstranila politická soutěž, zvlášť za situace, kdy se obě malé strany KDU-ČSL a zelení štěpí, marginalizují a z politiky se tím pádem vyřazují.

Dělba moci v době, kdy v politice hraje velkou roli marketing a peníze, představuje jeden z pilířů demokracie. Pravda ale je, že ústava neukládá prezidentovi žádný limit, do kdy musí někoho jmenovat, a designovaný premiér zase nemá limit, do kterého musí předložit jména vlády. Prezident pak ale taky nemá na premiéra vyhlašovat konkurz a chtít, aby mu někdo přinesl 101 podpisů, to je rovněž protiústavní, tvrdí i právníci jinak loajální k Hradu. Kdyby takové lhůty existovaly, pak by se také podle jednoho z autorů ústavy, profesora Cepla, mohla rozpustit sněmovna i po vyčerpání všech tří pokusů celkem brzy. Vypadá to, jako kdybychom se my Češi cítili celí jen za předpokladu, když něco obejdeme, někoho vyloučíme nebo když si uřízneme ruku, nohu nebo si alespoň uděláme ostudu. Černého Entropa se stala symbolem nejen našeho předsednictví, ale i celé České republiky: Z Entropy máme kabát.

Na celé nebezpečné situaci vydělávají jen dva protagonisté, a proto se lze s velkou pravděpodobností domnívat, že na tom byli dopředu domluvení: Pan prezident, který Evropskou unii nemá rád, ale bude ji moci řídit, aby se alespoň na čas stala podle jeho gusta neříditelná, za to také dominantní strany pochválil a na právníky, kteří mu připomínají pravidla hry, se obořil. A pan Paroubek, který sice svrhnul vládu, ale tím, že politici obešli tři pokusy o ustavení vlády nové, se v době krize dokázal zbavit odpovědnosti. Prezident se ze svých kroků nemusí nikomu zpovídat, s tím se musíme smířit, panu Paroubkovi to ale mohou brzy už hned dvakrát spočítat voliči.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel