Od podpory od jisté části veřejnosti k vybudování funkční politické strany bývá daleko
Dle prezidentského „ukazu“ již oficiálně běží předvolební kampaň, leč stále není jisté, kdo všechno se vlastně bude o voličské hlasy v letošních parlamentních volbách ucházet. Ani podle jakých pravidel vlastně proběhnou. Dva koaliční bloky se již fakticky dotvořily, avšak podobně jako u všech ostatních kandidujících subjektů stále není rozhodnuto o jmenovitém složení kandidátních listin. Sociální demokraté koketují se stranou Zelených či s odbory, byť by v tomto případě nejspíše šlo o individuální angažmá vybraných osob, nikoliv o koalici. Ale o slovo se hlásí i zcela nové strany a hnutí, včetně těch z kategorie „anticovidových“.
Oběť vlastního úspěchu
Mikuláš Minář a jeho Lidé pro si sami nasadili mimořádně vysokou laťku půl milionů podpisů, k níž mají stále hodně daleko – ke konci ledna je podpořilo jen okolo 27 tisíc signatářů, tedy zhruba pět procent kýženého cíle. Minář při startu svého projektu vyhlásil, že nemá být pouze další pětiprocentní stranou. Při posledních volbách do sněmovny, za šedesátiprocentní volební účasti, představovalo sumu nezbytnou k překonání pětiprocentní klauzule zhruba 250 tisíc hlasů. Tedy tolik lidí, kolik jich v roce 2019 navštívilo obě mohutné letenské demonstrace. Minář a spol. si tudíž stanovili logickou, fakticky desetiprocentní klauzuli, leč mají k ní možná dále než Elon Musk na Mars.
Mikuláš Minář se patrně stal obětí úspěchu, který mu jeho někdejší příznivci přisuzují, jakkoliv on sám ho za velkou výhru vlastně nepovažuje. Opozice zformovala dva bloky potenciálně bránící propadu hlasů i mandátů, jenž by hrozil v případě samostatné kandidatury zúčastněných stran. A v součtu dokonce atakují nadpoloviční většinu v parlamentu. Na Letnou chodili převážně příznivci nyní „zblokovaných“ stran, kteří jejich kooperaci považují za (skoro jediný) hmatatelný výsledek demonstrací. Opoziční strany by nejspíše vytvořily těsnější spojenectví i bez Letné a výzev Milionu chvilek pro demokracii, nicméně jejich přívrženci nyní vnímají každý další středový či pravostředový subjekt za škodnou, jež pouze zbytečně roztříští hlasy jejich tábora. Včetně Lidí pro ještě nedávno glorifikovaného Mikuláše Mináře.
Minulý týden představil svou Přísahu Robert Šlachta. Má sice široký záběr, neboť protikorupčně vymezené hnutí někdejšího elitního policisty může vlastně konvenovat voliči skoro každé zdejší politické strany – snad s výjimkou ODS, poněvadž stoupenci občanských demokratů Šlachtovi asi nikdy neodpustí podíl na svržení Nečasovy vlády. Je však otázkou, zda v zemi bičované přímými i nepřímými důsledky pandemie ještě někoho korupce zajímá, zvláště když neohrožený detektiv v čele Přísahy proslul hlavně tím, že chytil Janu Nagyovou dnes Nečasovou za luxusní kabelku.
Šlachtova kniha Třicet let pod přísahou se stala bestselerem, jehož se prý prodalo už osmdesát tisíc výtisků. Na knižním trhu nevídaná věc, nicméně převedeno na hlasy, na parlament to nestačí. A zdaleka ne každý čtenář, nezřídka asi motivovaný ke koupi nadějí, že Šlachta v knize takříkajíc pustil nějaké alespoň polotajné informace, vhodí v říjnu do urny lístek s Přísahou.
Větší šanci na vstup do sněmovny proto mají subjekty, které plodí covidová frustrace. Třeba v nedávných rumunských volbách s devíti procenty zabodovala nacionalistická a konzervativní Aliance za jednotu Rumunů, v nemalé míře díky agitaci zaměřené proti anticovidovým opatřením i vakcinaci.
Kandidaturu ve volbách už oznámil spolek Chcípl PES a stejně tak i podobně zaměřené uskupení Občanský manifest – Pravá svoboda a prosperita. Pandemie a dopad vládních opatření, sice v konkrétních nuancích diskutabilních a často chaotických, avšak nezbytných, vyvolává rostoucí nespokojenost. A pro podnikatele zejména v oblasti služeb a cestovního ruchu a jejich zaměstnance má a nejspíše ještě bude mít fatální ekonomické důsledky. Takoví lidé pak snadno uvěří obrazu světa, který svérázně shrnula aktuální „anticovidová pěnice“ Ilona Csáková: „Mocní, co nikdy pravdu nepoví, vedou nás bažinami dál.“ Nicméně na anticovidové vlně se již nyní snaží surfovat Okamurova SPD i Klausovic rodina. Politicky se tak může lehce proměnit v tříšť.
Bez komunálních kořenů
Jakkoliv jsou Minář, Šlachta i lidé kolem Chcíplého psa rozdílní, jedno mají nyní společné. Cítí sice určitou podporu ve veřejnosti, jenže od té je k fungující politické straně nebo hnutí ještě daleko. Formálně je založit není problém, reálně vybudovat zato ano.
V parlamentních volbách musí (dosud musela) kandidující strana nabídnout čtrnáct kandidátních listin a v čele každé z nich alespoň jednu známější osobnost. A především silného celostátního lídra a pár lidí kolem něj jako nezbytnou přílohu. K tomu se hodí dlouhodobá ukotvenost v komunální politice. A rovněž peníze, o které, jak známo, jde vždy až v první řadě. V praxi si tak nováčci zpravidla pouze vylámou zuby na příliš vysoko čnějících parlamentních hradbách.
Autor je politolog
LN, 3.2.2021