Svými volebními hlasy vyslali voliči politikům dvě zásadní a jasná sdělení – nechtějí ve vládě Andreje Babiše a Piráty. Bohužel však volby nepřinesly odpověď na otázku podle mne mnohem závažnější – co voliči naopak chtějí.
Před volbami jsem se nemohla zbavit pocitu, že ať dopadnou jakkoliv, bude to vždy špatně. Hrozilo totiž, že ať v nich vyhraje kdokoliv, nedokáže sestavit vládu, aniž by se obešel bez podpory extrémní levice. A to buď barvy rudé, nebo černé. Druhá varianta mi připadala horší. Současní komouši totiž sice hlasitě štěkají, ale už nemají na to, aby i kousali. Zatímco Piráti jsou schopni rafnout pořádně, přičemž jejich kousance by byly hluboké a zůstaly by po nich pořádné jizvy. Proto je pro mne velmi příjemným překvapením, že se budoucí vláda bez hlasů extrémní levice obejde.
Pravda, trochu to celé kalí fakt, že vznikající koalice s její účastí v kabinetu počítá. Podle mne zkrátka nikdo ze čtveřice ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN nechce být za „křiváka“, který by Piráty vypoklonkoval. Těm to velmi rychle došlo, a tak zkoušejí, jak moc si mohou vyskakovat. Ovšem dříve či později toho bude mít někdo z té čtyřky plné zuby a usoudí, že než sebou nechat do nekonečna cloumat, je lepší být za „křiváka“ a Piráty posadit do opozičních lavic. Vláda s jejich účastí tak nejspíš vznikne, ale je otázka času, do kdy v ní tahle partička vydrží. Čím déle to bude, tím větší to bude pro ostatní strany ostuda. Obzvlášť když Andreji Babišovi vyčítali, že si kvůli vládnutí zadal s extrémní levicí rudou a nyní udělají to samé s tou černou. Navíc když se bez ní mohou obejít.
Někteří se snaží zdůvodňovat oprávněnost Pirátů být součástí vládní koalice tím, že je vlastně nikdo ani vykroužkovat nechtěl, protože voliči PirStanu sice dávali přednost Starostům, ale to neznamená, že by Piráty odmítali. Podle mne jsou tyto úvahy zavádějící. To bychom totiž mohli v obdobné logice prohlásit třeba to, že Andrej Babiš má vzhledem k 750 tisícům propadlých levicových hlasů ve společnosti většinovou podporu, a měl by tedy vládnout dál. A našli bychom nejspíš i další konstrukce, kterými lze výsledky voleb dezinterpretovat a tím je i zpochybnit. Připomíná to lamentování fanoušků fotbalového mužstva odmítající uznat porážku svého týmu tvrzením, že měl víc šancí a sudí mu upřel penaltu.
Podobné reakce jsou však podle mne především projevy frustrace z výsledku voleb a předpokládám, že časem ustanou. Bylo by totiž hodně nešťastné, kdyby se opakovala situace z právě končícího volebního období, kdy volební úspěch hnutí ANO někteří odpůrci Andreje Babiše po celé čtyři roky nevydýchali a neustále legitimitu jeho vlády zpochybňovali. Jeho příznivci teď mají alespoň šanci dokázat, že nejsou jako oni a respektují demokratická pravidla i v situaci, kdy se jim to moc nezamlouvá.
Letošní volby byly však především jakýmsi referendem o tom, zda má Andrej Babiš nadále vládnout, nebo předat klíče od Strakovky někomu jinému. Jejich hlavním tématem bylo zkrátka „antiBabiš“, které čouhalo ze všech těch opozičních hesel o „změně“ nebo „navracení budoucnosti“ jako sláma z bot. Daly tak sice odpověď na otázku, co lidé nechtějí, ale bohužel jsme se nedozvěděli to, co je dle mého soudu mnohem důležitější – co tedy voliči naopak chtějí. Ostatní témata zkrátka zapadla. A že jich není málo...
Třeba takový Green Deal. Ten pan Babiš v Bruselu odkýval a pan Fiala vzal jako hotovou věc (zde). Jenomže právě probíhající energetická krize, jakou starý kontinent už dlouho (možná nikdy) nezažil, naznačila, jaké zásadní a těžko řešitelné problémy s sebou překotný přechod na „zelené“ zdroje energie bude přinášet. Dokonce to došlo tak daleko, že se i ateisté tiše modlí, aby byla blížící se zima mírná, protože jinak budou Evropané nejspíš mrznout. A to ten slavný Green Deal ještě ani pořádně nezačal. Je zkrátka na čase se pořádně ozvat a bruselské vrchnosti říci, že takhle tedy ne. Jsem však velmi skeptická v tom, že se na takovém postupu dokáže nově vznikající vláda shodnout, natož aby k němu sebrala odvahu.
Ono pro ni bude prubířským kamenem už hledání řešení aktuálních dopadů probíhající energetické krize. Názory, jak na to, se různí. Zatímco Andrej Babiš chce odpouštět DPH na energie, Petr Fiala volá po sociálních dávkách pro ty, kteří nebudou zvládat svoje účty platit. Paradoxně tedy končící premiér jako neoficiální mluvčí levicově orientovaných voličů přichází s pravicovým receptem, zatímco ten nastupující, který si říká „pravicový“, chce zavádět sociální dávky. Navrhuje tedy recept levicový. Myslím, že jako dočasné a krátkodobé je řešení prvního z obou pánů vhodnější. Je totiž administrativně výrazně jednodušší, netýkalo by se jen spotřebitelů z řad domácností, ale i drobných živnostníků (neplátců DPH) a snížení cenové hladiny energií by mělo i protiinflační charakter.
Nově vznikající vládě se také nelíbí schodek státního rozpočtu, a tak pan Fiala avizoval, že svým ministrům zadá úkol snížit schodek o 100 miliard tím, že ušetří na provozních výdajích každého resortu 6 % (zde). Čímž prokázal, že matematika není jeho silnou stránkou. Pokud totiž těch 6 % dělá 100 miliard, tak by to znamenalo, že provozní výdaje celého státu musejí dosahovat něco přes 1,6 biliónu korun. Což je vzhledem k tomu, že letos tvoří celkové rozpočtové výdaje (tedy včetně mandatorních, investičních apod.) 1,8 biliónu (zde), absolutní nesmysl.
Ale oprostěme se od této „nepřesnosti“ a věřme, že nový ministr financí bude v matematice přeci jen zdatnější než jeho vládní šéf. Zamysleme se tedy nad samotnou snahou snižovat za stávající situace plánovaný rozpočtový schodek. Pokud by byla ekonomika stabilizovaná a její další vývoj byl předvídatelný, šlo by nepochybně o správný krok. V takové situaci ovšem nejsme. Nejistot je totiž celá řada. Namátkou již zmiňovaná energetická krize, nebo nepředvídatelný vývoj pandemické situace, případně krize „čipové“. Za této situace je tak rozpočet jen množinou hausnumer a jeho cílem je vytvořit si dostatečný polštář pro případ, kdy se z nejistot stanou bolestivé jistoty. Formálním snížením schodku tak nová vláda dosáhne jen toho, že až se tak stane (a ono se to stane), bude nucena předstoupit před parlament s rozpočtem schodek zase navyšujícím. Což jí samozřejmě dá Andrej Babiš pořádně sežrat. Podle mne by tedy bylo vhodnější nechat rozpočet být a pak se na konci příštího roku případně pochlubit tím, kolik v něm nová vláda dokázala ušetřit. A ukázat tak, že i v těžké době dokáže hospodařit lépe než jejich předchůdci.
Nicméně rozpočet je jednou z mála oblastí, ke které politici zadání od voličů dostali. Parlamentní většinu totiž získaly subjekty, které se netají svým odmítavým postojem k bezuzdnému utrácení. Takhle jasné zadání však chybí v řadě jiných oblastí. Vedle postoje k již zmiňovanému Green Dealu se voliči nevyjádřili ani k tak důležitým tématům, jako je třeba důchodová reforma, reforma zdravotnictví nebo problematika posilování pravomocí bruselské vrchnosti.
Pro vznikající vládu je ovšem neexistence jasného zadání od voličů velmi výhodná. Pokud totiž řekli jen to, že nechtějí vládu Andreje Babiše ani Pirátů, tak odstraněním šéfa ANO z pozice premiéra a posazením Pirátů do opozičních lavic má nová vládní koalice vlastně splněno. Na vše ostatní pak dostala bianco šek, takže nám nezbývá než se nechat překvapit. Už za několik měsíců bude zřejmé, zda to bude překvapení příjemné, nebo nás naopak čeká velké rozčarování...
Převzato z blogu se souhlasem autorky