POLITIKA: Nová KDU-ČSL hovoří stejně jako stará
Jenže, jak známo, víru nelze nikomu nařídit, a to už vůbec ne po zkušenostech z posledních let právě se stranou lidovců. Byli to totiž právě lidovci, kteří si zvolili do čela strany pana Čunka, který se stal symbolem minimálně politické korupce a devastace české justice, a byla to právě lidová strana, která umožnila pod vedením Cyrila Svobody podruhé zvolení prezidenta Klause, ač právě on byl vždy proti církevním restitucím.
Taky prezidentův věrný poslanec, jak připomněl Václav Žák ve svém blogu, restituce pár týdnů po volbě zablokoval.
Aby straně KDU-ČSL někdo mohl věřit, musela by nejprve získat důvěru občanů, a je otázka, jestli něčeho takového v čase, který jí je vymezen, vůbec bude schopná, zvlášť když ti znalejší vědí, že s touto stranou i v historii byly značné potíže. Nikdy se totiž nedokázala jasně vyprofilovat a ani to, co říká o programu dnes nový předseda, že budou konzervativní pravicová strana se sociálními akcenty, nezní přesvědčivě.
V českém kontextu je toto spojení příliš rozporuplné. To je zřejmě hlavní důvod, proč strana pod vedením Cyrila Svobody v roce 2010 poprvé od roku 1919 ve volbách propadla, jinak působila od počátku první republiky téměř ve všech vládách a i ve všech politických systémech. Nejcharakterističtější pro tuto stranu bylo heslo jejího předsedy Jana Šrámka: Dohodli jsme se, že se dohodneme.
Spor o profil strany probíhal i za první republiky a perzonifikovali ho dva muži: představitel konzervativního křídla Bohumil Stašek a jeho svobodnější či liberálnější soupeř Jan Šrámek.
Konzervativec Jan Stašek obhajoval stavovství a dokonce byl pro posílení autoritativních prvků v politickém systému a omezení stranické plurality. Mezi konkrétní politické cíle patřilo pro něj například zrušení Senátu a jeho nahrazení tzv. hospodářskou komorou. S jistou nadsázkou bychom tedy mohli říci, že to byly názory blízké konzervativnějšímu či proklausovskému křídlu dnešní ODS.
Jan Šrámek, který zvítězil, varoval před zneužitím diskuse k útoku na pluralitní demokracii. Podpořila ho tehdy hlavně Morava. Jenže díky tomu oslabila pravice a lidovci začali kooperovat se socialisty, což vedlo v polovině třicátých let k přebudování kabinetu: agrárníci ztratili svou dominantní pozici. Je třeba připomenout, že tuto změnu přivítal i prezident Beneš. Strana byla středolevá.
Později ve straně vzniklo ještě jedno křídlo, které se pokoušelo o změnu politiky a tlačilo lidovce ještě více vlevo. Toto křídlo začalo ustupovat i komunistům.
Proti této tendenci se postavila skupina s mluvčí Helenou Koželuhovou, neteří Karla Čapka, kterou podporoval i Pavel Tigrid. Oba pak skončili v emigraci. Tato skupina ovšem prohrála a zvítězila levicovější orientace a z tohoto křídla se rekrutoval i Josef Plojhar, pozdější symbol kolaborace s komunisty. Od té doby žádné programové diskuse ve straně nebyly a poprvé jsme o lidovcích opět slyšeli až těsně před 17. listopadem a v průběhu listopadových událostí kvůli přátelství z dětství tehdejšího jejich předsedy Jana Škody s Václavem Havlem. Lidovec Jan Škoda tehdy spoluformuloval první protest proti masakru na Národní třídě a byla to právě tato strana, která pronajala v Obecním domě salónek, v němž se uskutečnilo první jednání mezi premiérem Ladislavem Adamcem a Václavem Havlem.
Jenže pak se stal ministrem vnitra jejich místopředseda Richard Sachr, který nechal bývalé estébáky lustrovat poslance bez pověření vlády a dovolil skartaci mnoha svazků StB, a tím strana opět získala pověst intrikánů. Po něm se stal nejvýraznější figurou lidovců Josef Lux, který vstoupil do koalice s ODS a Unií svobody, jenže když položil Klausovu vládu, zase se začalo o lidovcích hovořit jako o straně hadů a podrazníků, i když předseda Lux byl bezesporu nejúspěšnější jejich polistopadový šéf.
S tímto rodokmenem lidovců a v úvodu zmíněným nařizováním víry to však bude mít nový předseda velmi těžké.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
Autor je novinář a spisovatel
