Premiéru Mirku Topolánkovi svědčí rozhodování v časovém presu. To pak dokáže rozjet třeba i bravurní kyvadlovou diplomacii mezi Kyjevem a Moskvou. Než však veřejné mínění stihlo začít pochvalně pokyvovat hlavami, zastínil svůj úspěch návratem k nevábné několikaměsíční přešlapované. A protože odkládané či rozvleklé úkoly ministerskému předsedovi nejdou, působí rekonstrukce jeho vlády jaksepatří rozpačitě.

Vládní zemětřesení nepřišlo v listopadu ani prosinci, ale až v lednu, na počátku českého předsednictví Evropské unie. Navíc o něm Topolánek do poslední chvíli pochyboval, dokonce se výslovně vzdal role Mirka Dušína. Situaci rozjasnil až tlak zelených na změny a také bratrovražedná válka v KDU-ČSL. Dotčeným resortům premiér zkomplikoval plnění evropských povinností a opozici přihrál argument: když se během předsednictví mohou poroučet čtyři ministři, mohla by klidně i celá vláda.

Rekonstrukce vlády je nejen opožděná, ale také nedůsledná a chaotická. Obětováni byli jedinci s nízkou popularitou a slabou politickou pozicí. A třebaže jsou jen čtyři, premiér si nenašel čas s nimi jejich odchod seriózně probrat.

Příznačná je změna v resortu zdravotnictví. Odcházející Tomáš Julínek, ani Mirek Topolánek necítí žádnou vinu za volební porážku. Julínka střídá senátorka Filipiová, sympatická a kultivovaná dáma, která však není lékařkou ani ekonomkou, nýbrž – architektkou. Resort nejspíš bude ve skutečnosti řídit náměstek Šnajdr nebo nějaký další spoluautor původních zdravotnických reforem. Kam se poděla tolik vzývaná sebereflexe? A neplatí náhodou obava, že zdravotnictví je typickým příkladem resortu, který neovládají politici, ale nejrůznější vlivové, lobbyistické a finanční skupiny?

Dopravu po Aleši Řebíčkovi převezme další průšvihář – bývalý středočeský hejtman Petr Bendl, zodpovědný například za vypečený management benešovské nemocnice se zlatými padáky. Bude zajímavé sledovat, nakolik se horkokrevnému Bendlovi podaří navázat na pravo-levé politické kompromisy stranického kolegy Řebíčka.

Jisté je, že atmosféra v Občanské demokratické straně znovu houstne. Tomáš Julínek a Aleš Řebíček naznačili, že jejich přátelství s Topolánkem je u konce. O svých záměrech je odvolat s nimi nemluvil, počínal si necitlivě, situaci správně nevyhodnotil. Jistě, odvoláván není nikdo rád, i mnozí sociálně demokratičtí ministři kdysi při nedobrovolném odchodu trousili peprné poznámky na adresu svých šéfů. Topolánek tyto zkušenosti dřívějších pánů Strakovy akademie nezohlednil. A opakovaně podráždil Bémovu pražskou organizaci ODS, která opět do exekutivy neprosadila žádný ze svých návrhů.

Zelení si naopak počínali obratně. Rychle a ochotně se vzdali Džamily Stehlíkové, aby zpět do vrcholné politiky pozvali Michaela Kocába. Jde o muže vpravdě renesančního, žádného hlupáka. Ve vládě již seděli mnohem divnější lidé než tento český Bono Vox. Jakou však má Kocáb kvalifikaci v oblasti lidských práv, kromě toho, že si zaslouží ocenění za postoj, vtělený do názvu písně „Já rasisty nikdy neměl rád“? Do Senátu loni neúspěšně kandidoval prý proto, že chtěl reagovat na vzrůstající vliv Ruska. Podobná motivace by pro vládní angažmá byla velmi kuriózní a diplomaticky nesmírně ožehavá.

Lidovci přijdou o vicepremiéra Čunka. Za něj nastoupí Cyril Svoboda a legislativní radu vlády převezme Pavel Svoboda. Vicepremiérkou za KDU-ČSL bude Vlasta Parkanová. Tato akce Kulový blesk působí docela normálně, pochopitelně, neokázale. Čunek byl nejslabším článkem vlády, což si lidovci museli přiznat. Stejně již více než na to, kdo je zastupuje v kabinetu, myslí na volbu nového předsedy.

Bylo by gentlemanské a v souladu s neformální tradicí, jejíž základy položil Vladimír Špidla, kdyby si Topolánek se svou takto obměněnou vládou přišel do Sněmovny říct o potvrzení důvěry. Myslím, že by ji získal. Takzvaní koaliční rebelové si smlsávají na jednotlivých zákonech, kabinet by snad ale podrželi.

Zbývá ještě otázka, co můžeme od čerstvého Topolánkova týmu čekat? Odpověď je stručná: prakticky nic, ostatně jako od žádné vlády na sklonku volebního období. K reformám chybí síla a nejspíš už i vůle. Vztahy mezi vládou a opozicí nadto jsou na bodu mrazu. Kde nekvete pšenka zákonům, může se dařit čistě exekutivním rozhodnutím kabinetu – například o privatizacích podniků se státní účastí. Pokud však přicházejí na sklonku vládnutí, halí je pochybnosti o čistotě úmyslů. Chce-li Mirek Topolánek uzavřít svoji éru se ctí, měl by se držet zejména evropské agendy. Je poměrně nekonfliktní, plná oříšků k rozlousknutí a hlavně se od ní odvíjí to, na co bychom měli hledět napříč politickým spektrem – totiž pověst celé České republiky.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6