Ve čtvrtek večer prohráli ve sněmovně všichni. Vláda, kterou dosavadní vazba na KSČM natolik zpohodlněla, že si nedokázala pro prodloužení nouzového stavu vyjednat podporu středopravicových stran, i opozice, která neprošla zkouškou velkorysosti. Místo toho se rozhodla kabinet Andreje Babiše (ANO) potrestat za veškeré předchozí hříchy, ať nás to stojí, co to stojí.

Jak už naznačil verdikt pražského městského soudu při první koronavirové vlně, podle zákona o ochraně veřejného zdraví se řada restrikcí vyhlašovat nedá. Schválení opozicí tolik skloňovaného pandemického zákona je v nedohlednu. A spoléhat se na hejtmany úplně nelze. Jejich pravomoci i kapacity jsou omezené.

Připusťme, že dosavadní počínání vlády v rámci nouzového stavu leckdy připomínalo chaos. Snese ale republika riziko čtrnácti chaosů, zvlášť když krizová opatření v jednotlivých krajích mohou být odlišná?

Není náhoda, že právě hejtmani nouzovému stavu coby důležitému instrumentu fandí. Výstižně to řekl jihomoravský hejtman z KDU-ČSL Jan Grolich:

„Za mě je nouzový stav jediná forma krizového řízení, která odpovídá dnešní situaci. Že je nouzový stav nyní diletantsky řízený, ještě neznamená, že je třeba jej zrušit. Jakákoli jiná varianta je horší řešení.“

Grolichův postoj sdílí i jeho další kolegové bez ohledu na stranickou příslušnost. Zároveň apelují, aby se mezi vládou a opozicí našla nějaká shoda aspoň dodatečně.

Ukazuje se, že věcný problém, jako je potírání infekce, vypadá z každé politické úrovně jinak. Ti, co mají v rukou exekutivu – a je jedno, jestli celostátní, nebo regionální – vidí jiné, praktičtější problémy než poslanci, kteří myslí především na to, jak v říjnu porazit hnutí ANO.

Specifickou optiku pak mají též senátoři zhusta se domnívající, že vláda utahuje šrouby příliš. Může potom dojít i k paradoxní situaci, že na Karlovarsku hejtman za Starosty a nezávislé Petr Kulhánek nouzový stav podporuje, zatímco senátor za stejné hnutí Jan Horník prosazuje ústavní stížnost na to, že vláda s odvoláním na nouzový stav omezuje chod země.

Nyní musí proběhnout zejména rychlá diskuse uvnitř politických stran nad jejich prioritami. Ne každý musí třeba sdílet pocit Markéty Pekarové Adamové (TOP 09), že občany víc než infekce trápí ekonomické dopady. Šéfka TOP 09 navíc v rozhovoru pro Novinky.cz prozradila, že středopravicová opozice byla ochotná se s vládou domluvit, ale jen pod podmínkou, že s postupem, který navrhla, budou souhlasit všechny partaje včetně SPD.

Podle Pekarové „z vládních stran zazníval souhlas, že jsou ochotni na to jít, ale jediný, kdo byl proti, byl Okamura, takže to padlo.“ Vyjádření paní předsedkyně lze interpretovat tak, že nebyl zájem, aby někdo šel proti proudu a mohl oslovovat voliče, kteří nouzový stav odmítají. Politické motivy zjevně převálcovaly epidemické.

Přesto ještě může být nouzový stav oživen, aniž by vláda riskovala, že jej vyhlásí jen svým usnesením a bude za to hnána k soudu. Bude-li mít ale spojence v hejtmanech, zdravotnících a záchranářích, může zkusit požádat sněmovnu o pomoc znovu.

Než by k tomu však došlo, musel by Andrej Babiš zapomenout na citové vydírání mrtvolami a uvědomit si, že sněmovna má být jeho partner, nikoli soupeř. Dosud se domníval, že mu stačí holport s komunisty a ostatní může napadat.

Poměry se však změnily. Má menšinovou vládu a pokud s ní chce ještě něco prosadit, musí naslouchat i opozici. Koneckonců, co se ochrany životů a zdraví týká, je odpovědnost vlády a parlamentu společná.

Autor je politický analytik