Co je tedy na věci pozoruhodné? Začnu mužem, který vše zveřejnil. Není veřejně znám, a je brzy na oslavné moralizování. Mnoho hrdinů se již ukázalo padouchy, třeba jistý architekt udavač. Ale tady to tak nevypadá. Co je o věci známo, ukazuje, že došlo skutečně k personální chybě při výběru šéfa fondu. Systém jej nominoval s předpokladem, že ví, jak věci chodí a zařadí se – a zmýlil se. Dotyčný překvapil prohlášením, že král je nahý a pomrkávání svého politického okolí odmítl pochopit. Zřejmě zde došlo k statečnému činu.

Není také překvapivé, že do věci nebyla angažována policie, ale média. Trestní politika země je notoricky nevěrohodná. Státní zastupitelství, jež ji řídí, je nejslabším článkem systému, obydleného kontaktními místy a úslužnými rutinéry politického posluhování. Tam si politici umí poradit; dál tedy od orgánů zřídkakdy korektně činných v trestním řízení. Hrdina kauzy chtěl přizvat BIS (asi se domníval, že tam se vlivové hry nehrají), proto se správně obrátil na předsedu vlády, vláda přece může tuto složku pověřit. Že policii nedůvěřoval oprávněně, prokázal sám policejní prezident promptním vynesením informací; neuvěřitelné.

Vzpomínám si na levicového premiéra, jak informoval opozičního poslance v parlamentním projevu, že jej čeká policejní výslech. Tehdy česká pravice oprávněně protestovala; o deset let později z podobného deliktu úslužného policejního funkcionáře těží a snad ani neví, jak nebezpečně demoralizuje policii i veřejnost. Politik nemá co brouzdat v policejním či trestním spise. Policista, jenž to umožní, musí jít.

Pozoruhodná je estetika věci. Není to ještě důkaz trestného jednání, ale slovník a logika zveřejněných rozhovorů představují pro člověka mé generace déja vu. Jako bych slyšel soudruhy z politbyra. Samá „politická nominace…, uvědomte si, že X či Y byl nominován politicky vlivnou (jinou) skupinou…, o soudruzích s jistým politickým postavením není zvykem tímhle způsobem hovořit“ (necituji přesně). Ano, o nejvyšší nomenklatuře soudruhů skutečně nebylo zvykem ani tehdy takto hovořit. Vždy se našly osvěžující výjimky; vzpomínám na policejního vyšetřovatele (pardon, šlo o Veřejnou bezpečnost), který se nechtěl smířit s tím, že soudruh z nomenklatury si na Rokycansku zaplýtval státními prostředky při stavbě svého ranče – a začal vyšetřovat. Nomenklatura mu brzo připomněla, jak věci chodí. Máme ji tu zase, jinak jde ovšem o slušné lidi.

Státní služba není politická trafika Nedávno jistý deník připomněl, že velké strany se starají o své neúspěšné komunální volební figury; tu se stane bývalý náměstek hejtmana ministerským úředníkem, tu jiný zasedne v nějaké dozorčí radě. Dotyční politikové soudí, že je normální, když se využije jejich „zkušeností“ (sic). Jeden dokonce fantazíroval, že je do státní správy povolán i proto, aby pomohl svému regionu, obstarával různé papíry a tak. Dotyční nevědí, že státní úředník slibuje mimo jiné nestranný výkon služby. Je půvabné, když se kdejaká zhovadilost podá s tím, že „v Evropě je to běžné“.

Tedy, exhejtmani a jiní zmocněnci pro dálnice nebo mořeplavbu. Vezměte na vědomí, že v Evropě je především běžné, že státní služba je předně skutečně službou a rovněž celoživotní kariérou – nikdy ale politickou trafikou. Zákon o státní službě je tím, co zakazuje obsazení klíčových míst ve státní službě politickými nominanty, čímž ji chrání před přáními soudruhů z libovolné nomenklatury. I před jejich poradci. Aktuální případ ukazuje, proč právě české politické strany mají s depolitizací státní služby takový problém.

LN, 22.12.2010

Autor je advokát