Bursíkovi lidé v období 2003-2005 odmítali „autobusovou demokracii,“ tedy ovlivňování hlasování pomocí rychlého náboru nových členů. Bursík, ale i Milan Horáček, Ondřej Liška, Martin Ander nebo Eva Tylová dobře vědí, že si v období 2003-2005 ke svým výhrám pomáhali účelovými organizacemi představitelé předbursíkovského vedení SZ Jakub Patočka a Jan Beránek (jedna z organizací působila v rodišti autora těchto řádků, v Novém Městě na Moravě). Proč tehdy, v dobách společného tažení opozice z Otevřené platformy proti sektářským manýrům uvedené dvojice (přezdívané PBH) tuto praxi kritizovali? A proč k ní nyní mlčeli, případně se na ní aktivně podíleli? Protože tato metoda tentokrát nepomáhala jejich soupeřům, ale jim samotným? V čem dalším se pak od nich dá očekávat převrácení včerejších zásad do úplného protikladu? Přitom Patočkových a Beránkových účelových organizací bylo jen pár, zato Bursíkovi modrozelení jich založili několik desítek. Jistě, s tím rozdílem, že se k tomu aktivně přihlásili, přislíbili vyvíjet činnost a někteří dokonce ještě v médiích nepřímo vyzvali další k podobné taktice. Články s těmito výzvami (např. Jsem Bursíkův hlas), které editoři deníků otiskli celé, bez krácení, působily dojmem prvotřídně zvládnuté PR kampaně.

Částečná podobnost spojovala i argumentaci PBH a bursíkovců, spočívající v tom, že se zveličují úspěchy, zlehčují nebo zakrývají nedostatky a soupeřům se podsouvají osobní či nízké motivy – zklamání z malého vlivu v SZ ovládané kdysi PBH (Horáček, Uhl, Tylová) nebo ukřivděnost kvůli ztrátě vysokých postů (Kuchtová, Tichý) v případě dnešní SZ. Vhodně načasovaná sebeoslavná tisková konference vládních ministrů spojená s výhrůžkou, že to kvůli Kuchtové ve vládě zabalí, přebytek optimistických článků Bursíkových lidí a jen poskrovnu textů z pera opozičníků ve stranických tiskovinách působilo o něco uhlazeněji než jednostrannost a naprostá cenzura z časů PBH, princip ale zůstal stejný.

Jak PBH, tak dnešní špičky SZ také shodně používaly argument o nevhodnosti praní špinavého prádla na veřejnosti. Samozřejmě vždy v okamžiku, kdy s veřejnou kritikou přicházeli jejich odpůrci.

Obě dvě skupiny též volaly při řešení stranických sporů na pomoc veřejně známé osobnosti zvenčí. Na rozdíl od PBH, kde šlo převážně o emotivně uvažující intelektuálky středního věku z prostředí neziskového sektoru apod, na podporu Bursíka vystupovalo koordinovaně mnohem víc nejrůznějších osobností centristických nebo pravicových názorů. Záplava článků od nečlenů SZ, které najednou hromadně před teplickým sjezdem vzkazovaly, že bez Bursíka SZ volit nebudou a Kuchtová že by partaj vedla do levicových bažin dává tušit, že tyto osobnosti byly o veřejná vystoupení předem požádány. První cena náleží Michalu Kocábovi, který se uráčil kandidovat za SZ, ale v případě zvolení Kuchtové by si to rozmyslel, jak vzkázal před sjezdem.

PBH i modrozelení také potřebovali shodně naznačovat, že nejsou v evropském měřítku izolovaní a jejich vazby na zahraniční zelené fungují. PBH se prokazovali fotografiemi s Danielem Cohn-Benditem (dokud se k nim neobrátil zády), Bursík vždy rád zdůraznil, co a kdy poradil evropským zeleným a o čem s nimi jednal. „Ty, Reinhard, myslel jsem před třemi lety, že fundamentalismus už mám za sebou, ale ono se mi to zase vrací,“ řekl prý nedávno šéfovi německých zelených Reinhardu Bütikoferovi. Zapomněl ale říct: „Ty, Reinhard, ti dnešní fundamentalisté, jak jim říkám, jsou skoro všichni mí bývalí spojenci, kteří mě podporovali před třemi lety. Nevytvářím kolem sebe pestrý tým, ale shromažďuju pod sebou na principu pyramidy lidi loajální a snadno podmanitelné, to mám společné s PBH.“ Ovšem odstíny existují. Zatímco u PBH šlo o podobu fanklubu, lidi emotivního ražení a obdivovatelky, u Bursíka je rozložení rovnoměrnější. Má kolem sebe většinou vyzrálejší osobnosti pragmatického a kariérního zaměření.

V případě PBH i Bursíka působila přirozeně silná vrstva těch, kteří podporují vedení ne kvůli programovým cílům, ale protože si od něj slibují osobní vzestup. Vyskytovali se dokonce i jednotlivci, kteří se stejně servilně a nekriticky projevovali jak k Patočkovi a Beránkovi, tak k Bursíkovi, aniž by si činili sebemenší starost s úplnou protikladností sektářského mesianismu a modrozeleného pragmatismu. V případě dvou viditelných zelených političek v Brně jde spíše o onu emotivní potřebu ztotožnění se silným obdivovaným lídrem, řada zelených manažerů a zelených na střední úrovni se tak chovala a chová z vypočítavosti ve snaze udržet post, za jehož dosažení vděčili dříve Patočkovi a nyní Bursíkovi.

Dalo by se toho vyjmenovat ještě hodně, ale myslím, že čtenář už by se přejedl. PBH tomu kdysi říkali „nová demokracie“ či „humanitní demokracie,“ Bursíkův zase „věcná, neideologická politika“. Za Danou Kuchtovou, Jiřím Guthem či Matějem Stropnickým stojí asi třetina strany, snad se tedy časem dočkáme od SZ ještě něčeho jiného.

Text vyšel v Týdeníku A 2 č. 38 / 2008