28.3.2024 | Svátek má Soňa


POLITIKA: Nezvratný koronaosud

17.10.2020

Vzpomínáte na film „Nezvratný osud“? Hlavní hrdina v něm umí předvídat smrtelné nebezpečí a díky tomu on a jeho druzi unikají nástrahám zubaté. Pak se ale ukáže, že ji oblafli vždy jen na chvíli a ona je postupně dostihne všechny.

Ono těch filmů byla vlastně celá série, ale jak už to v těchto případech bývá, všechny byly v podstatě na jedno brdo a pořadové číslo snímku určovalo jen to, o kolikátý obehraný recyklát téhož se jedná. Proč jsem si ale na tuto sérii vzpomněla právě teď? Její základní pointa mi totiž připomíná to, jakým způsobem s námi cvičí koronamrška. Tedy nikoliv s naším bytím a nebytím, ale s naším hospodářstvím.

Když se na jaře objevila v našich zeměpisných šířkách (a délkách) poprvé, tak jsme dobrovolně vypnuli ekonomiku, čímž jsme dosáhli toho, že po jejím řádění zůstalo relativně málo obětí a v podstatě nedotčené zdravotnictví. Zaplatili jsme za to ale hlubokým hospodářským poklesem, což připadalo řadě lidí jako cena nepřiměřeně vysoká.

I v důsledku jejich tlaku jsme tak na podzim prováhali okamžik, kdy jsem mohli zavést opatření proaktivní, která by řádění znovuprobuzené koronamršky bránila preventivně. A tak místo abychom byli krok před ní, jsme dva kroky zpět a infikovaných přibývá takovým tempem (zde), že tolik, kolik se jich předtím nastřádalo za půl roku (k 9.9. dosáhl jejich celkový počet od počátku epidemie 9 331), zvládne dnes náš nezvaný host nakazit za den jediný (za 14.10. bylo zjištěno 9 544 případů). Jako malá náplast nám pak slouží očekávání, že hospodářské dopady by snad neměly být tentokrát tak drastické. Byť přitom cudně mlčíme o tom, že budou vykoupené větším počtem lidských životů.

Jenomže se ukazuje, že rostoucí počet nemocných začíná zahlcovat naše zdravotnictví tak, že by nakonec mohlo pod jejich náporem zkolabovat. A tak se přijímají nová omezující opatření prakticky obden. To není výčitka vůči vládě. Ona je totiž ta koronamrška tak neukázněná, že odmítá čekat na to, až si jednou za 14 dnů ministři s epidemiology sednou a vyhodnotí, jak se projevuje to, co rozhodli před dvěma týdny. Místo toho si dělá, co chce a svoje řádění odmítá se zasedáním koronavirového krizového štábu koordinovat. Takže to, že vláda vyhlašuje nová a nová nařízení poněkud překotně, bych jí nevyčítala. Snad by nás jen mohla ušetřit oznámení, na jak dlouho mají platit. Stejně to nikdo neví, a tak místo toho, aby oznamovala omezení toho či onoho například na dva týdny, by bylo vhodnější říct, že „platí do doby, než budou platit opatření jiná“.

To, že k překotnému přijímání nových a nových opatření je vláda nucena okolnostmi a není fér ji za to kárat (věřte, že nečinnost by byla horší), ji ovšem nezbavuje odpovědnosti za to, že jsme se do takové prekérní situace vůbec dostali. V létě zkrátka rozvolnila příliš, a pak neměla odvahu opatření opět zpřísnit. A neomlouvá ji ani to, že se našla celá řada mudrlantů, kteří ji svým věčným brbláním situaci nezlehčovali. Vláda se zkrátka nesmí bát přijímat i taková rozhodnutí, ze kterých občanstvo nebude zrovna bez sebe nadšením.

Především kvůli tomuto zaváhání jsme tak nyní v situaci, kdy se ekonomika krok za krokem opět přiškrcuje, byť zatím ne v takovém rozsahu jako na jaře. Nicméně i o tomto scénáři, tedy jejím úplném „zavření“, se začíná mluvit. Ono k němu v režimu „do práce, nakoupit a domů“ už vlastně ani moc nechybí. Má takový ošklivý anglický název „lockdown“, takže řada lidí možná ani neví, co to vlastně znamená. Jeho obsah docela trefně vystihuje český ekvivalent, se kterým přišel kolega bloger pan Pražák (zde): „dát pod zámek“. Tedy ekonomiku, ne lidi. I když pokud to takhle půjde dál, tak vlastně obojí...

A jaký je tedy rozdíl mezi jarem a podzimem? Především v počtu mrtvých a zátěži pro naše zdravotnictví. Což je hlavně vzhledem k obětem a k jejich blízkým poněkud drsná metoda, jak přesvědčit o omylu ty, kteří stále dokola argumentují „zanedbatelným“ počtem mrtvých a tvrdí, že jsme si na jaře vypnuli ekonomiku úplně zbytečně. Přičemž jim ovšem uniká, že mrtvých bylo tak málo právě díky tomu, jaká razantní opatření byla před půl rokem přijata.

Podle mne se totiž ukazuje, že zbrzdění ekonomiky a následné hospodářské ztráty jsou zkrátka náš „nezvratný osud“ a lze si jen vybrat, jakou moc bolestivou cestou k tomuto poznání dospějeme. Buď její kola zastavíme sami a včas, nebo pod tlakem rostoucího počtu mrtvých a vážně nemocných. Přičemž díky tomu, že už víme, jak a kde se koronamrška šíří, budeme moci zatáhnout za brzdu mnohem cíleněji, a tedy i citlivěji. Jinak to totiž udělá ona za nás tím, že přivodí vážný průběh onemocnění u tolika lidí, že kapacita našich zdravotnických zařízeních nebude stačit. Což bude vlastně jedno, protože zároveň ulehne tolik lékařů a sester, že o nemocné stejně nebude mít kdo pečovat. Výsledkem bude dočasný dramatický úbytek práceschopné pracovní síly a ekonomika se zastaví sama...

Takže tu máme celkem tři scénáře, co dělat v reakci na řádění koronamršky s ekonomikou: šlápnout na brzdu preventivně sami, být k tomu donuceni, nebo jen bezmocně přihlížet, jak to koronamrška dělá za nás. Nad tím prvním jsme ohrnovali nos, a tak nyní zkoušíme ten druhý. A není to nic moc. Vezmeme to konečně vážně jako poslední varování, nebo je naším „nezvratným osudem“ užít si i scénář třetí?

Převzato z blogu se souhlasem autorky