Diskuse o roli prezidenta probíhají sto let. Boj o své pravomoce sváděl již T. G. Masaryk
Prezident Miloš Zeman opět vyvolal pobouření výroky, za které mu (hypoteticky) hrozí ústavní žaloba. Konkrétně kritikou Bezpečnostní informační služby, jejíž pracovníky charakterizoval jako „čučkaře“. Svá slova posléze okořenil vystoupením v ruské televizi, kde označil protiruské sankce za zbytečné a Evropskou unii vypeskoval za absenci silných vůdců. Jenom tak přidal další díly do dlouhého seriálu svých výroků, které s povděkem kvitují ruská státní média, nikoliv však spojenci České republiky v EU či v NATO, a které rovněž odporují zahraničněpolitické linii české vlády, jež je za zahraniční politiku odpovědná.
Zemanovy výroky by měl v úterý posuzovat senátní výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Leč na podání žaloby k Ústavnímu soudu by se musela shodnout třípětinová většina v Senátu i ve sněmovně. V tomto smyslu tudíž Miloš Zeman spočívá v bezpečném opevnění.
Nicméně koncem tohoto týdne by se měl na scéně objevit i první československý prezident T. G. Masaryk – díky připomínce jeho historického návratu do nového státu v prosinci 1918, tedy před sto lety. České dráhy dokonce na pátek a sobotu chystají historickou rekonstrukci celé události s využitím dvou zvláštních vlaků. V jednom pojede i TGM v podání herce Otakara Brouska a jeho doprovod.
Nebýt poházen politickým blátem
Masaryk byl zvolen prezidentem 14. listopadu 1918, ovšem v nepřítomnosti. Státní hranici překročil až 20. prosince a prvního přivítání se mu dostalo na železniční stanici v Horním Dvořišti. Domácí politici, z nichž někteří vyjeli Masarykovi naproti, však hodlali triumfujícího lva zahraničního odboje v podstatě zamknout do zlaté klece v zoo – prozatímní ústava prezidentovi skoro žádné pravomoce nedávala. Masaryk, jenž osobně preferoval prezidentský systém dle amerického vzoru, proto údajně již na nádraží (nebo ve vlaku cestou do Prahy) rozhodně protestoval slovy: „Tož to ne!“ Hned na počátku republiky se tak rozpoutal zápas o význam prezidentské role.
„Chce-li si naše republika dovoliti americký systém, chce-li, aby politiku dělal president, budu se proti tomu brániti jako proti největšímu neštěstí,“ napsal v únoru 1919 Masarykovi tehdejší premiér Karel Kramář. Ve stejném dopise dále prezidenta „prosil a zaklínal“, aby „zůstal nad oblaky“, neboť v běžné politice „bude poházen blátem a ztratí autoritu, které tolik potřebujeme“. Masaryk si nakonec vymohl přece jen širší pravomoce, než jaké mu náležely v první verzi prozatímní ústavy. Především byl ale úspěšný v rozvíjení neformálního vlivu. Což mu umožnilo v očích lidu „zůstat nad oblaky“, zároveň však, zejména v zákulisí, výrazně spoluformovat státní politiku. Založil tím tradici Hradu coby zvláštního mocenského centra.
„Prezident – jak stabilita jeho funkce ukazuje – je nejspíše ze všech ústavních činitelů orgánem státní tradice. (...) To není jen tak, dívám-li se z Hradu na Prahu, musím myslit na to, jak by ty naše problémy luštil ten či onen Přemyslovec, co by s tím dělal takový Karel Lucemburský. Za sto, za dvě stě let po mně zde bude zase někdo přemýšlet za tento stát – tu pak chtěj nechtěj zmocňuje se tě genius loci,“ cituje Masarykovu představu o prezidentské funkci historik Antonín Klimek v knize Boj o Hrad. Prezident měl dle TGM být skutečnou, nikoliv jen formální hlavou státu, mozkem, jenž za stát přemýšlí.
Tatíček Masaryk se pěkně sekl
Ani komunisté masarykovskou tradici „dějinami obtíženého“ prezidenta zcela nevymazali, ostatně, snažili se lesk prezidentské funkce zapojit do služeb matky strany. Tím spíš ale „prezidentská šelma“ po listopadu 1989 znovu obživla v plné síle.
Česká veřejnost si nikdy pořádně ne ujasnila, jakou úlohu by měl prezident plnit. Jestli pana krále, ovšem středověkého, tedy toho, který skutečně rozhoduje, nebo konstitučního „okrasného“ monarchy. Psané ústavě by více odpovídala druhá zmíněná varianta, avšak skoro všichni významní českoslovenští i všichni dosavadní čeští prezidenti se alespoň občas snažili výrazně zasahovat do politiky, nechtěli být současnou britskou královnou, nýbrž Karlem IV. – T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Václav Havel i Václav Klaus.
První přímo zvolený prezident Miloš Zeman pak zmíněný trend umocnil, a to ne na druhou, ale nejméně na třetí. A hodně mu v tom pomohla právě přímá volba. Za Zemana se z prezidenta nepokrytě stal další politický hráč, politická strana zvláštního ražení. A hodnocení jeho působení pak samozřejmě tím víc závisí na obsahu jím provozované politiky, přesněji na tom, jak ji prezentuje svým voličům. Z arbitra je náhle polarizátor, ba „vrhač bláta“.
„Až jednou dojde na desátého prezidenta, budou věci již tak ustáleny, že prezidentské volby nebudou mít takový význam jako u druhého nebo třetího prezidenta,“ řekl v roce 1926 Masaryk redaktorovi listu Bohemia Bedřichu Weilovi. To se tedy tatíček pěkně sekl…
Autor je politolog
LN, 17.12.2018