Václav Havel by měl radost: do Senátu se letos dostalo nebývale mnoho osobností, které se profilovaly na bázi občanské společnosti, a nikoli v lůně politických stran, byť za ně třeba v senátních volbách i kandidovali. Tak si první český prezident druhou komoru parlamentu, alespoň v počátcích její existence, vždycky představoval: jako sbor odpovědných, občansky angažovaných jedinců, kteří budou uvážlivě korigovat to, co v paragrafovém trysku projde sněmovnou.

Tuhle roli mohl ovšem Senát od svého zrodu hrát jen v míře velice omezené. Naprostou většinu zákonů, které mu sněmovna pošle, může sice zamítnout a vrátit, ale sněmovna, když bude chtít, schválí je znovu v původní verzi a potřebuje na to opět jen prostou většinu. Zdržení zabere všeho všudy 30 dnů: do té doby musí Senát zákon prodiskutovat, přidat k němu připomínky a vrátit ho do sněmovny. Je pravděpodobné, že v tak šibeniční lhůtě to nestíhá dělat kvalitně. Takže padá i předpoklad, že senátoři mohou zákonodárný proces automaticky vylepšovat.

Ani ústavní pojistkou demokratického systému Senát zatím nikdy nebyl, ač takovou situaci, kdy se měl parlament předčasně rozpouštět, ČR už zažila. Místo toho si sněmovna ale odhlasovala zkrácení volebního období a Senát jí to posvětil. A udělal by to bezpochyby znovu, protože většina senátorů se stejně rekrutuje ze stranických kandidátů, kteří obvykle tancují, jak partaj píská.

Co občansky profilované osobnosti ve skutečnosti v Senátu zmohou, ukazuje příklad mostecké lékařky Aleny Dernerové. Voliči ji tam před dvěma lety poslali v barvách regionálního hnutí Severočeši.cz jako čerstvou laureátku Ceny Františka Kriegla za občanskou statečnost od Nadace Charty 77, kterou získala za svůj houževnatý boj proti Severočeské krajské zdravotní. Jak ale přiznala v rok a půl starém rozhovoru pro regionální Deníky, její původní představa, že by v Senátu mohla vzniknout protikorupční komise, vzala rychle za své: problém byl podle jejích slov například v tom, že by takový orgán neměl kompetenci zvát si aktéry ze sněmovny.

Práce senátorky Dernerové a jejího týmu tak dnes ze všeho nejvíc připomíná detektivní kancelář, jdoucí po stopách konkrétních korupčních případů, a neúnavně produkující trestní oznámení. Alena Dernerová věří, že se jimi příslušná místa musejí zaobírat přece jen důkladněji, když je podává jako senátorka.

Bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová tak může být napříště v Senátu třeba zárukou, že případná trestní oznámení budou ještě kvalitnější. Zda se bude moci uplatnit i při výběru budoucích ústavních soudců, k čemuž nesporně předpoklady má, je ovšem vzhledem k většině sociálně demokratických senátorů otázka. Libor Michálek by zase na základě svých zkušeností ze státní správy mohl například detekovat další díry, kterými daňovým poplatníkům utíkají peníze do partajních pokladen.

Případ nového senátora Okamury je naproti tomu kapitola sama pro sebe: když v sobotu, ani ne pár hodin po zavření volebních místností, oznámil svou kandidaturu na prezidenta, jako by testoval, nakolik jeho populistická litanie u voličů ještě zabírá.

Leopold Sulovský z komunálního hnutí Ostravak nebo šéf agrární komory Veleba mají naproti tomu šanci do Senátu zapadnout: za těch šestnáct let, co tato instituce existuje, zmutovala do sboru lobbistů. Takže se do jejích řad nahrnuli hlavně komunální politici. Nemusejí už jezdit do Prahy leštit kliky na ministerstva. Zviditelňují se v hlavním městě rovnou, vědí, jak zažádat o dotace i jak to odůvodnit. Kliky u jejich senátních kanceláří teď leští jiní. Nehledě na to, že takhle se zviditelnit je v komunálních volbách samozřejmě k nezaplacení. Senátor Kubera, který je zároveň primátorem Teplic, by o tom mohl vyprávět. O čem budou moci vyprávět nezávislí senátoři, je otázka. Vědí na ni odpověď oni sami?