Kdo nám vojensky pomůže, když ne Amerika?

Americké tanky v bojové formě jsme naposledy v tuzemsku viděli před 70 lety. Uvidíme je opět? Ta otázka je ve vzduchu. Ještě před dvěma lety by působila jako vytržená z nějaké strategické počítačové hry. Ale teď jsme se přesunuli do reality. Nejpozději od loňského února, od ruské anexe Krymu, je jasné, že i v informační éře je důležitá taková „historická veteš“ jako schopnost vojensky obsadit území protivníka. Respektive schopnost tomu čelit. Z této prosté úvahy se odvíjí plán Pentagonu, který sice nepočítá se stálým rozmístěním amerických vojáků na východní výspě NATO, ale pro případ potřeby tam chce rozmístit těžké zbraně včetně tanků. Prostě proto, aby byly narychlo vyslaným vojákům k dispozici a zároveň uklidnily veřejnost středovýchodní Evropy.

Zatím jde o plán, který musí vposledku schválit americký prezident. Nás ale víc zajímají postoje cílových zemí. Mezi ně má patřit Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Rumunsko, Bulharsko a možná Maďarsko. Je otázka, zda by k nim mohlo patřit i Slovensko a Česko, respektive zda by o to česká vláda měla usilovat. Zatím to odmítá: „Pokud někdo cítí ohrožení, je to věc, kterou chápeme. Domnívám se ale, že v případě České republiky pro to vojenské důvody nejsou,“ řekl v televizi ministr zahraničí Zaorálek. To je až příliš jednoznačné ne.

Zaorálek má pravdu v úzce vojenském smyslu. Ruská tanková divize Ostravu neohrozí. Ale hrozba jako taková má širší rozměr – odhodlání k obraně a důvěry mezi spojenci, což je nezbytná podmínka fungování aliance, jakou je NATO.

Abychom to pochopili v plné šíři, nahlédněme do letošního průzkumu společnosti Pew Research Center. Jeho kardinální otázka zní: Nastane-li vážný vojenský konflikt mezi Ruskem a sousedním členským státem NATO, má vaše země poskytnout napadenému vojenskou pomoc? Tu otázku řeší 5. článek smlouvy o NATO, považující útok na jednoho člena za útok na celou alianci. Ale podle průzkumu to ve členských státech vypadá jinak: proti vojenské pomoci své země napadenému je 58 procent Němců, 53 procent Francouzů, 51 procent Italů.

Strašit ruským tankovým útokem na Ostravu by byl přepjatý alarmismus. Ale to, že Západoevropané nejsou většinově ochotni vojensky pomáhat svým partnerům na východní baště Západu, je fakt. Proto bychom nynější americký plán neměli hodnotit jen úzce vojensky, a už vůbec bychom neměli naši účast v něm předem smetávat se stolu.

LN, 16.6.2015