Pokud se při svém nejlepším vědomí a svědomí domnívá, že Lisabonská smlouva je v rozporu (či není v souladu) s českou ústavou, porušil by patrně případným podpisem Lisabonské smlouvy svůj slib, na jehož základě se ujal funkce.
Přesvědčení, že Lisabonská smlouva je v rozporu s českou ústavou, jasně vyslovil před Ústavním soudem, když ho žádal, aby konstatoval nesoulad Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsané dne 13. prosince 2007, s ústavním pořádkem České republiky.
Prezident je jedním ze strážců české ústavnosti a ústavní pravomoc ratifikace či neratifikace smlouvy prezidentem je v ústavě dle principu dělby moci a dle principu brzd a rovnováh pojistkou ochrany ústavnosti v případě, že by ostatní složky státní moci selhaly. Politici dostávají od občanů mandát, aby zemi spravovali, a ne aby ji zrušili.
Svou neratifikací Lisabonské smlouvy by potvrdil i to, co slíbil ve své kandidátské řeči, na jejímž základě byl zvolen prezidentem: „Přeji si, abychom naši zemi předali budoucím generacím jako suverénní, sebevědomý, demokratický a prosperující stát svobodných občanů a jako stát ze své vlastní vůle spolupracující s ostatními demokratickými státy Evropy i světa.“ Po ratifikaci Lisabonské smlouvy by již Česká republika nebyla demokratickým státem a suverénním by možná byla ještě de iure ale ne již de facto.
Po ratifikaci Lisabonské smlouvy by zde přežíval již jen loutkový český stát jako provincie evropského superstátu, která by sice měla vládu a parlament, ale ty by pouze poslušně poslouchaly a implementovaly směrnice a příkazy z Bruselu a byly by pouhou vzpomínkou na to, že zde kdysi existoval svobodný, suverénní, nezávislý a demokratický stát, za jehož nezávislost položilo mnoho Čechů své životy, aby pak během chvíle byla oběť těchto lidí zapomenuta a obrácena vniveč.
Lisabonská smlouva je v rozporu s naší ústavou, protože v české ústavě je totiž napsáno, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát a že Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Dále, že Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.
Zdrojem politického rozhodování podle Lisabonu nejsou orgány českého státu vykonávající vůli českého lidu, ale orgány Bruselu. O 90 procentech zákonů, jak se shodli Topolánek a Paroubek, bude po přijetí Lisabonu rozhodovat Brusel, nikoli český parlament dle české ústavy (nyní Brusel rozhoduje zhruba o 70 až 80 procentech zákonů). O zákonech navíc rozhodují zástupci exekutiv států EU, které se scházejí v Radě EU, což je porušením dělby moci. Přijetím Lisabonské smlouvy by byly porušeny nejposvátnější prvky české ústavy, které praví, že Česká republika je svrchovaný a demokratický stát.
Jak prosím může být řeč o demokracii – vládě lidu– vládě českého lidu, když 90 procent zákonů bude z Bruselu a český parlament bude mít povinnost je přijmout? O jaké svrchovanosti, suverenitě, zde můžeme mluvit? Jestli mezi podstatné náležitosti české demokracie nenáleží to, aby o českých zákonech rozhodoval českým lidem zvolený parlament, tak nevím, o jaké demokracii tady hovoříme. Asi o nějaké EUorwellovské: Svoboda znamená otroctví a demokracie znamená diktaturu eurobyrokratů.
Paradoxně někteří politici naznačili, že by prezident kvůli případnému nepodpisu Lisabonské smlouvy měl být souzen za velezradu. Zákon o Ústavním soudu říká v § 96 toto: Velezradou pro účely tohoto zákona rozumí se jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.
Po mém soudu Lisabonská smlouva směřuje proti svrchovanosti republiky i proti jejímu demokratickému řádu. Čili lze podle mě tvrdit pravý opak, než říkala senátorka Gajdůšková.
Bylo by možné namítnout, že podle některých interpretací ústavy je podpis prezidenta pouze formalitou, ale sám prezident i ústy svého tajemníka Ladislava Jakla sdělil, že ratifikace je jeho odpovědností a jeho vlastním rozhodnutím: „Podpis prezidenta tedy v žádném případě není nějakou formalitou, završující jakousi celkovou ratifikaci či schvalování v parlamentu. Proto lze tvrdit, že ani Lisabonskou smlouvu prezident určitě jen tak nepodepíše. Buď ji za Českou republiku ratifikuje, nebo neratifikuje. A to není žádné slovíčkaření.“ (Ladislav Jakl: Lisabon prezident nepodepíše)
Je to logické, protože podle české ústavy prezident zastupuje stát navenek a sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Prezident měl právo zamítnout Lisabon tím, že by ho vetoval na jednání summitu EU. On přenesl pravomoc jednat o smlouvě svým rozhodnutím na vládu Mirka Topolánka. Tak však měla mandát podepsat smlouvu, která nezhoršuje postavení České republiky v EU. Již jen při pohledu na hlasovací mechanismy je zřejmé, že smlouva ČR poškozuje. Vláda tedy porušila svůj vlastní mandát a prezident se nemusí cítit být výsledkem jednání summitu ani podpisem Topolánka vázán.
Z čistě právního a morálního hlediska je podle mě povinností prezidenta smlouvu neratifikovat. Jenže jsou zde otázky politické. Po případném schválení Lisabonu se prezident nepochybně dostane pod velký zahraniční i domácí tlak. Na druhou stranu si funkci prezidenta vybral a měl by na to být připraven. Kdo jiný by měl hájit českou státnost než on, který si to vytkl jako hlavní cíl pro svou prezidentskou funkci? Navíc britští konzervativci slíbili vypsat referendum, pokud prezident na ně počká do jara. Proč této konstelace nevyužít?
Vlastizrádce Topolánek argumentuje tím, že když prezident nepodepíše Lisabon, přijdeme o eurokomisaře. Bez ohledu na to, o jaké odporné vydírání ze strany EU se jedná, je to úplně jedno. Nobóže, tak bychom tam neměli Špidlu či nějakého podobného zázraka. Nebo se opravdu sám Topolánek třese na post eurokomisaře? Myslím, že se ČR bez obou slovutných politiků klidně obejde. Ostatně, co dobrého pro naší zemi Špidla prosadil? Podle statutu eurokomisaře ani zájem vlastní země hájit nesmí.
Je možné, že se v pozadí odehrává řada věcí, které na veřejnost neproniknou. Vůbec bych se nedivil, pokud by se v celé záležitost protlačování Lisabonu angažovaly tajné služby Německa a Francie, které díky Lisabonu vytvoří své impérium. Nedivil bych se ani, kdyby prezidentovi někdo z těchto služeb vyhrožoval smrtí. Toto samozřejmě nemáme potvrzeno, ale Sarkozy sdělil, že pokud prezident Klaus Lisabon nepodepíše, tak si to s ním vyřídí. Tady už jde opravdu do tuhého a polehčující okolností pro prezidenta může být, že se bojí o svůj život nebo třeba i o život svých blízkých.
Já nejsem v kůži prezidenta a nechci ho soudit. Pokud Lisabon podepíše, tak opravdu pod nátlakem a možná za okolností, o kterých nevíme. Nevíme, čím (dalším) Sarkozy a Merkelová vyhrožují jemu a České republice.
Myslím, že řada prezidentových přátel a podporovatelů se nyní rozmýšlí, jak se zachovají, pokud prezident Lisabon podepíše. Zvažují všechna pro a proti prezidentova rozhodování a nakonec i to, zda nadále zůstanou prezidentovi loajální a budou ho podporovat i v případě, že bude Lisabon ratifikovat. Pro mě osobně by byl prezidentův podpis velká rána.
Dejme tomu, že bychom prezidentovi lidsky odpustili, že podlehnul hrozivému nátlaku a Lisabon by podepsal, ale přesto, myslíte si, že by byl nadále důvěryhodným? Důvěryhodným po tom, co všechno kdy o Lisabonu řekl a po tom, co celý život dělal a hlásal? Přestože by si při podpisu Lisabonu jistě obrazně řečeno silně odplivnul, jeho podpis by tam prostě zůstal. On by prostě smlouvu ratifikoval a bylo by to jeho rozhodnutí a jeho odpovědnost.
Byl by potom důvěryhodným kritikem evropského superstátu, kdyby svým podpisem požehnal jeho vznik? Byl by důvěryhodným obhájcem české svrchovanosti, kdyby ji svým podpisem pohřbil? Byl by pak důvěryhodným politikem? Byl by důvěryhodným neformálním lídrem evropského eurokritického hnutí? Byl by pak důvěryhodným prezidentem? Byl by důvěryhodným potom, co po schválení Lisabonu v Senátu řekl: „Musím vyjádřit své zklamání z toho, že někteří senátoři po nevídaném politickém i mediálním, domácím i zahraničním nátlaku rezignovali na své donedávna veřejně zastávané názory, a tím i na svou politickou i občanskou integritu a s ratifikací Lisabonské smlouvy vyjádřili svůj souhlas. Postavili se tím zády k dlouhodobým zájmům České republiky a nadřadili jim krátkodobé zájmy současných politických reprezentací i svoje vlastní. Je to velmi smutný doklad dalšího selhání významné části našich politických elit, které v různých obdobných okamžicích až příliš dobře známe z české historie. Naši politici si vždy nacházeli podobné zbabělé zdůvodnění: Jsme malí, slabí, v evropském kontextu nic neznamenáme, musíme se podřídit, i když s tím nesouhlasíme. Toto odmítám. Buď jsme po listopadu opětovně nabyli suverenitu a tím i odpovědnost za další osudy naší země, nebo to celé byl tragický omyl. To je v roce dvacátého výročí listopadu 1989 obzvláště aktuální připomínka ... Mé názory na tuto věc jsou známé a jasné. Nemohu si dovolit v jednu chvíli být zásadně proti, a pak, protože se mi to začíná hodit k mým osobním politickým či kariérním cílům, snadno změnit názor.“
Nebude si také hledat zdůvodnění, že je sám, že je malý a slabý a že musí Lisabon podepsat, i když s ním nesouhlasí?
Přece si ale nemůže dovolit být jednou zásadně proti a pak... Lisabon podepsat. Nebo snad ano?
Já na tyto všechny výše položené otázky odpověď nedávám. Na to nechť si odpoví každý občan hájící náš nezávislý stát.
Rozhodnutí prezidenta ohledně jeho ratifikace či neratifikace Lisabonu bude každopádně nejdůležitějším v jeho životě a rozhodně bych nechtěl být v jeho kůži. Avšak pokud prezident Lisabon podepíše, staví každého z nás do podobné nezáviděníhodné pozice, v které byl on sám před podpisem. Řada lidí totiž byla vůči němu loajální kvůli jeho pevnému a zásadovému postoj obrany české státnosti. Abych pravdu řekl, sám se takové své případné Sofiiny volby jako člověk, který si prezidenta velice váží, velice děsím.
Šéfredaktor EUportal.cz a editor EUserver.cz