Čas od času přijde chvíle, kdy dojemný zájem politiků o názory občanů nenechá jedno oko suché. Zpravidla se tak stává v předvolebních kampaních nebo v okamžicích, když politické špičky nevědí, kudy dál. Potom vezmou zavděk i referendem, s nímž česká ústava sice počítá, leč v obecné podobě dosud uzákoněné nebylo. Chválit návaly vstřícnosti tuzemských politiků a debatovat o konkrétních námětech k lidovému hlasování tudíž nemá smysl. Raději tepejme pomýlenou metodu, jež mi připomíná sváteční obědy u nás doma. To také pečlivě zvažuji, který pamlsek z plného talíře hodit svému psovi pod stůl. Jenže politiku založenou na rovnoprávném vztahu politiků a občanů tímto způsobem provozovat nelze.

Hlavním kouzlem obecné úpravy referenda je, že si lidé sami mohou – až na pár zapovězených výjimek - vybrat téma, k němuž by se chtěli vyjádřit. Jde pouze o to posbírat nutné podpisy. Třeba by je i napadlo posoudit vznikající evropskou rozpočtovou unii, byť bych si na to nevsadil. Naopak by mohli přijít se závažnějšími vnitropolitickými otázkami, jež by vládnoucí elitě patrně pod vousy nešly. Už jen proto se mi myšlenka obecného zákona o referendu zamlouvá. Prvky přímé demokracie mají sloužit občanské participaci, nikoli bezradným či dokonce zbabělým ministrům nebo partajím napříč politickým spektrem, které by si s referendem tu a tam rády přihřály svoji populistickou polívčičku. Na obavy z četnosti referend nevěřím, onen strach vyvolených je spíše systémové povahy: Co kdyby někdo zrovna mně osekal nějakou tu pravomoc? To platí na úrovni centrální, regionální i komunální. Oranžové kraje například referenda vypisovat mohou. A dělají to snad? Ani pestře zbarvené radnice nejsou do konzultací s občany bůhvíjak žhavé. Zato často slýcháme ideologické poučky o potřebě neředěné zastupitelské demokracie. Přitom stále více lidí v Evropě má vážné pochyby o tom, koho ústavní činitelé zastupují ve skutečnosti.

Koneckonců, i za aktuálním sporem o "eurorozpočtové" referendum můžeme nalézt přízemní tahanici o utilitární zájmy. Občanští demokraté by přece přísnou fiskální disciplínu určitě uvítali. Lépe by se jim však spalo, kdyby po ní nevolal nemilovaný Brusel, ale - dejme tomu - OECD nebo soukromé ratingové agentury. Při pohledu na takto vykonávanou správu země pak nikoho asi nepřekvapí, že místo pláče či smíchu voliče mnohdy atakuje zcela jiná a pro demokracii poměrně nebezpečná emoce – vztek.

Psáno pro ČRo1