Ministerstvo vnitra vždy bylo klíčovým resortem, který si nejsilnější strana hlídala jak oko v hlavě. Již obávaný Alexander Bach řídil svůj absolutismus z této pozice, za první republiky vždy ovládali toto ministerstvo agrárníci, bezprostředně po válce si ho pro Václava Noska vydupali komunisté (a během následujících tří let také všem předvedli jeho význam) a ani po Listopadu tuto funkci nikdy nepustila nejsilnější vládní strana. Dokonce i v Tošovského vládě ho její hlavní architekt Josef Lux vyhádal pro svého stranického kolegu Cyrila Svobodu.

Je to logické - kdo ovládá policii, drží reálnou moc. Právě policisté jsou onou rukou moci, kterou občané pociťují v každodenním životě. A raději si ani nepředstavuji, jaké možnosti nabízí ovládání tajných služeb.

Když občanští demokraté vloni při sestavování úřednického kabinetu přepustili právo nominovat ministra vnitra ČSSD, a následně akceptovali v této funkci zasloužilého úředníka sociálně demokratických administrativ Martina Pecinu, dost mě to překvapilo. Sociální demokracie tak bez boje ovládla klíčový resort a následný povyk o „Pecinově guerile“ už byl jen zoufalstvím poražených.

Doposud však jeho stranictví bylo skryté, jako předúnorová komunistická příslušnost ministra obrany, generála Ludvíka Svobody, který měl také navenek hrát part nestraníka. Nyní ale Pecina tuto roli hrát přestal. Kandiduje na kandidátce ČSSD, dokonce jako její lídr, a takřka určitě bude zvolen. V České republice dominuje názor, že tímto je neoddělitelně spjat se stranou své kandidatury a měl by akceptovat program, na jehož základě byl zvolen. Jinak by se z něj stal přeběhlík, zrádce, hnusný člověk atd., všichni si pamatujeme, jak hutnou charakteristikou sociální demokraté své odrodilce častují. Fakticky tedy je sociálním demokratem a je úplně jedno, že prozatím nevlastní onu knížku, co je prý vázaná v kůži občanských demokratů.

Existovala dohoda, že ministři Fischerovy vlády mají být nestraničtí. Ministryně spravedlnosti byla sociálními demokraty označována za součást „justiční mafie ODS“ jen proto, že vyměnila dva své náměstky. Teď tuto nezávislost porušil osobně ministr, a dokonce ministr na nejcitlivějším resortu. A porušil ji naprosto flagrantním a neoddiskutovatelným způsobem. Ministerstvo vnitra je prostě řízeno z Lidového domu a všichni bychom si toho měli být vědomi. Tak snad alespoň toto zjištění otevře někomu oči.

Pecinovo rozhodnutí mě ale až tak nepřekvapuje. Už dříve dokazoval, že ČSSD je mu velmi blízká a řeči o tom, že ve vládě agilně prosazuje její zájmy, vždy pouze zlehčoval vtipkováním. Teď se zdá, že tyto fámy nebyly nijak daleko od reality. Co mě však opravdu vyděsilo, byla reakce premiéra Fischera. Ten po celý rok neustále zdůrazňoval, že jeho vláda je nepolitická, a důsledně odmítal jakékoliv zapojování do malostranských hrátek. Troufám si tvrdit, že právě to mu získalo největší část jeho popularity. A ejhle - nyní se za nepolitického lídra kandidátky postavil, nevidí důvod, proč by měl jinak důsledně nestranický kabinet opouštět, ale premiér prý osobně dohlédne, aby ministerstvo vnitra nezasahovalo do kampaně ČSSD. To jako že nedopustí, aby Pecinovi podřízení byli využíváni k rozhánění buřičů na Paroubkových mítincích? Nebo nebudou moci dát svou techniku k dispozici „dokumentaci napojení těchto živlů na ODS“? Či snad zabrání tomu, aby naši rozvědčíci v pracovní době vyráběli kompro ve stylu italské anabáze svého ex-šéfa Randáka? Tak tím to tedy zachráníte, pane premiére.

Současné rozdělení pozic (k moci se bezohledně deroucí levice a dezolátně pasivní zbytek politického spektra) ve mně nevyhnutelně vzbuzuje vzpomínky na Únor 48. Nemám pocit, že by Jan Fischer byl v této tragédii zrádným Fierlingerem, cílevědomě přispívajícím k útoku levice. Spíše mi připomíná tehdejšího předsedu Národních socialistů Petra Zenkla. Ten ještě 22. 2. 1948 na jakémsi bále ujišťoval své spolustraníky, že se vlastně nic neděje.