Návrh ČSSD na pokutování za volný byt nás přibližuje padesátým letům

V uplynulém týdnu představené priority volebního programu ČSSD zřetelně dokumentují, že vládní strana bude po volbách usilovat o to, aby prudce rostoucí veřejný dluh spláceli zejména ti nejmajetnější. V tomto smyslu program naplňuje klasickou definici levicovosti. V některých případech však zachází na samou hranu – či dokonce za ni – toho, co je ještě v rozvinuté demokratické a svobodné společnosti běžně přijatelné.

Zvláště křiklavé je to v otázce bydlení. ČSSD totiž slibuje zavést „pokuty za dlouhodobě neobsazené byty“. Je otázkou, zda se již nejedná o útok na podstatu soukromého vlastnictví. Problematické je také to, jakým způsobem chce ČSSD zjišťovat, zda je ten či onen byt dlouhodobě neobsazený. Nebude takové zjišťování nepřípustným zásahem do svobod a soukromí občana? Vrátí se snad doba domovních důvěrníků, kteří budou příslušným orgánům bonzovat novodobé „keťase“?

Jako před rokem ’89

V 50. letech byl za keťase, tedy za podvratný živel, za nepřítele socialismu a snad i za špiona Západu, označen leckdy třeba i obyčejný pekař. Jen proto, že doma ve sklepě přechovával víc pytlů mouky, než bylo běžné. Měl se přece o mouku podělit s lidem. Sice by pak nebyl pekař a nemohl lidem péct chléb či housky, ale to tehdy zaslepenci vidět nechtěli. Hlavní byla ideologie „všechno všem“ a „každému podle jeho potřeb“.

Je smutné, že sociální demokracie oživuje stíny padesátých let. Protože v principu je jedno, zda člověk vlastní více pytlů mouky, než je běžné, nebo více bytů. Je to jeho či její majetek a měl/a by s ním moci nakládat dle svého uvážení, neporušuje-li zákon. Pokuta za pouhé „vlastnění vlastního majetku“ je zcela nemístná zvláště tehdy, jestliže takové vlastnictví nevykazuje žádné negativní externality.

Pokud majitel nechává svůj byt neobsazený, takové jednání negativní externality postrádá. Ale, samozřejmě, jestliže si někdo dokáže obhájit, že majitel ferrari jízdou v tomto automobilu šíří negativní externality u chodce, cyklisty či řidiče mnohem méně atraktivního vozu, pak má svoji negativní externalitu pochopitelně i byt v centru Brna či Prahy. Jenže na bydlení v atraktivní lokalitě neexistuje nárok, stejně jako neexistuje na vlastnění atraktivního vozu. Za střechou nad hlavou je holt třeba se v krajním případě i stěhovat.

Pro řadu bohatších lidí je v době prakticky nulového úročení bankovních vkladů pořízení nemovitosti jednou z „únikových cest“, jak si nenechat svůj majetek požírat inflací. Ne každý bohatší člověk je gauner či zloděj. Drtivá většina bohatších lidí má svůj majetek díky vlastní píli, umu či pracovitosti, i když to zní jako klišé. Vždyť pokud by tomu tak nebylo, znamenalo by to, že tuzemský právní řád a justiční systém jsou v takovém rozkladu, že nedokážou potírat prakticky žádnou „škodnou“.

Takové fatální selhání by však demonstrovalo do značné míry opět hlavně jen nekompetenci ČSSD, která se na utváření právního státu v posledních třiceti letech podílela jako málokterá jiná politická síla. Navíc uvažme, že vlády ČSSD – nebo ty, na nichž se podílela – v uplynulých třiceti letech zadlužovaly Česko jako žádné jiné. A zmíněný prakticky nulový úrok na vkladech odráží částečně právě i předlužení jak české, tak zahraničních ekonomik. ČSSD tudíž buď dlouhodobě fatálně zcela selhávala, a tedy nemá už v žádné další vládě co dělat, nebo chce jiné líbivě a populisticky trestat za to, zač je odpovědnější ona sama.

Otázka pokutování neobsazených nemovitostí je v principu sporná i s ohledem na další majetkové položky, jichž se přitom pokuta týkat nebude. Například sběratelé automobilových veteránů totiž zřejmě nebudou pokutováni za to, že mají v garážích třeba několik desítek takovýchto vozů. Přitom tyto vozy v běžné dopravě nevyužívají. A tím, že zabírají garážovanou plochu, snižují dostupnost garážových stání na trhu, čímž zvyšují jejich cenu pro všechny ostatní zájemce.

To je jistě jen jeden příklad. ČSSD ale především byla coby vládní strana u toho, když se v ČR v uplynulých desetiletích zbytečně silně zregulovala výstavba. Případně je spoluodpovědná za to, že stávající stavební zákon je nevyhovující.

Cestou je výstavba, ne zdanění

Právě přeregulovanost výstavby, i v mezinárodním kontextu nadmíru dlouhá povolovací a stavební řízení, omezují nabídku nemovitostí na trhu. Tím pádem zvyšují tlak na růst jejich cen. Tempo růstu cen je kvůli tomu tak citelné, že některým z majitelů realit postačí nechat je neobsazené, neboť vydělávají pouze na vlastním kapitálovém zhodnocení. Tedy zhodnocují majetek dostatečně pouze samotným růstem ceny bytu, aniž by jej byli nuceni pronajímat. Pokud by ceny nemovitostí rostly pomaleji nebo stagnovaly, majitelé bytů by byli mnohem výrazněji nuceni je pronajímat, a vydělávat tak právě na pronajímání – neboť k čemu jinému by jim pak byt byl?

Klíčem k tomu, aby majitelé nenechávali byty prázdné, je zpomalení jejich cenového růstu, které způsobí hlavně pružnější nabídka a pružnější výstavba. Tu by podpořila kvalitní legislativa, tedy zejména připravovaný nový stavební zákon, pokud nakonec projde ve vhodné podobě.

Autor je hlavní ekonom Trinity Bank, člen Národní ekonomické rady vlády

LN, 29.6.2021