Námětem k diskusím se v minulých dnech staly volební preference sociální demokracie. Podle společnosti STEM s nimi výrazně zamávala kauza poslance Davida Ratha. Sociologové, seznámení se sběrem dat, dokonce hovoří o tom, že nebýt aféry, mohl průzkum věstit až stovku oranžových mandátů v Poslanecké sněmovně. Tato vidina se však sesypala jako domeček z karet.

Šetření agenty Factum Invenio ale naopak říká, že k žádnému zásadnímu úbytku podpory ČSSD nedochází. Rozsouzení tohoto sporu můžeme čekat až v příštích týdnech.

O to víc pozornosti si zaslouží jiné zjištění Střediska empirických výzkumů. Tomu se v dubnu letošního roku každý čtvrtý volič svěřil, že svoji volbu z roku 2010 nepokládá za správnou. Příznačné je, že hned osmdesát devět procent dotázaných více nebo méně lituje své podpory Věcem veřejným. 43 procent nespokojených je v elektorátu TOP 09. Nad volbou ODS pochybuje 27 procent respondentů. Sociální demokracie zklamala osm procent voličů. Nejspokojenější, a to hned v 99 procentech, jsou voliči KSČM.

Pokusme se o letmou interpretaci těchto čísel. U komunistů je to jasné: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ne snad že by jejich politici byli líní, nicméně exekutivní odpovědnost nemají a není, čím by své ovečky odradili. Snad jedině unylým průběhem květnového sjezdu, který se ale uskutečnil až po sběru sociologických dat.

Stejně tak pochopitelný je úbytek přízně vůči Věcem veřejným. Předvolební kampaň založily na střetu s dinosaury, jenže pak s nimi vklouzly pod koaliční deku. No a dnes tvrdí, že neměly na výběr, neboť je držela chapadla ODS a TOP 09. Na takové výmluvy voliči sotva mohou skočit. Kromě toho vidí, co všechno ze svého programu hodila véčka během pobytu ve vládě za hlavu a co všechno chtějí dohánět dnes, kdy jsou v mnohem nevýhodnější roli parlamentní opozice.

V případě TOP 09 můžeme hovořit minimálně o dvou skupinách sympatizantů. Jedni sdílejí se Schwarzenbergovým a Kalouskovým týmem proreformní nadšení a škrtací politika se jich nijak zvlášť nedotýká. Pak jsou ale také ti, co uvěřili mediálním kampaním, charismatu lídra či jen prostě nechtěli volit velké strany. Mezi těmito lidmi lze probublávání nespokojenosti dobře rozumět. Některých se dotýká drsná sociální politika, druhé třeba děsí hororové historky z Drábkova ministerstva práce a sociálních věcí, další pak mohou být roztrpčeni macešským přístupem Nečasova kabinetu ke kultuře, školství, životnímu prostředí či evropské politice.

O úbytku podpory občanských demokratů bychom mohli uvést, že je možná trochu menší, než by se v dnešní vyhrocené době předpokládalo. S trochou velkorysosti se dokonce dá říci, že pravicoví voliči nad ODS hůl ještě úplně nezlomili, a je proto důležité, jak se bude do budoucna vyvíjet a kdo v ní a na ni bude mít rozhodující vliv.

Nespokojenost veřejnosti s vládou a tuzemskou politikou obecně se primárně promítá do popularity levicové opozice a některých mimoparlamentních stran. Naděje na zastoupení ve sněmovně svitla jak lidovcům, tak zeleným, své místo ve zbytku pelotonu si našla nejen Suverenita Jany Bobošíkové, ale i Strana práv občanů – Zemanovci či Národní socialisté – LEV 21 Jiřího Paroubka. Žádný politický řezník zatím ale na obzoru není. Snad jen Andrej Babiš si pouští rád ústa na špacír. Rozmrzelí voliči zkrátka ještě neztratili víru v demokratické uspořádání a etablované partaje. V tomto směru jsme ještě řeckou cestu nenastoupili. I u nás sice kvete korupce, klientelismus a neprofesionální byrokracie, leč občané ještě revolučním choutkám nepropadají.

Když dali nedávno řečtí voliči zelenou radikální levici i pravici, zazněla v českých médiích od vskutku "ryzích demokratů" poznámka, že si koledují o pověstnou vládu plukovníků nebo rovnou diktátora Pinochetova ražení. Jako by snad běžní občané byli zodpovědní za zkorumpovanou politiku a veřejnou správu, za těžkopádné úřednictvo či za nadržování vybraným ekonomickým skupinám. A jako by snad řešením měly být potoky krve rebelů.

Na jihu Evropy, ani u nás ale neplatí rčení, že vládu máme takovou, jakou si zasloužíme. Tam i tady voliči – pravda, ne vždy úspěšně – hledají způsoby, jak co nejúčinněji dosáhnout prosazení svých zájmů, zhusta oproti zájmům světa byznysu a rozličných lobbistických part. Už dnes je však zřejmé, že bez hluboké sebereflexe politických stran a bez posílení občanské participace na řízení země to nepůjde.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6