Někdy ke konci komunistického režimu se v Praze objevil sovětský novinář Alexandr Kuranov. Byl vůbec prvním oficiálním korespondentem ze Sovětského svazu, který se začal setkávat i s disidenty. Otevřený, vzdělaný, profesionální a dobře zorientovaný v československé situaci. Někdy jsme si v naší paranoidní situaci izolovaných protirežimních disidentů ještě dělali legraci, že někdo tak otevřený nejspíše nebude ani Alexandr, ani Kuranov, ale bylo nám to srdečně jedno.
Českoslovenští komunisté v té době zakázali dovoz perestrojkového časopisu Sputnik a při procesu s Jazzovou sekcí v březnu 1987 rozzuřený estébák na chodbě Městského soudu v Praze roztrhal výtisk sovětského deníku Izvěstija, který jsme před ním ostentativně četli. Byl tam moc hezký článek o zvěrstvech a zločinech stalinismu.
Saša Kuranov, jak jsme mu říkali, dělal svoji práci. Byl jedním z prvních zahraničních novinářů, který v Laterně magice udělal velký rozhovor s Václavem Havlem ještě předtím, než bylo jasné, jak to dopadne. V době protireformního pokusu o puč v Rusku v srpnu 1991 vystoupil na demonstraci na Václavském náměstí a protestoval proti omezování demokracie ve své vlasti. Kdyby pučisté vyhráli, nejspíš by ho po starém způsobu nechali zmizet. Usadil se v Praze, získal stálý pobyt a dnes – po téměř třiceti letech – mu české ministerstvo zahraničí oznámilo, že neprodlouží jeho novinářskou akreditaci.
Je to trapné. Neslušné. Je to nedůstojné. Je to nebetyčně hloupé. Hlavně proto, že ministerstvo odmítlo komukoliv sdělit důvody tohoto neobvyklého rozhodnutí. Prý jsou tak tajné, že o nich veřejnost nesmí nic vědět. Nejhorší kreatury putinovské propagandy si na téhle neobratné hlouposti okamžitě smlsly. Margarita Simonyan, ředitelka proputinovské propagandistické televizní stanice a agentury Russia Today, si utahovala z němých Čechů a jízlivě nám blahopřála: „Jen tak dál, SOUDRUZI.“
I kdybychom připustili, že téměř sedmdesátiletý ruský novinář byl po celou svoji kariéru agentem sovětské a potom ruské rozvědky, je potřeba veřejně zodpovědět několik zásadních otázek. Jak to, že české kontrarozvědné orgány potřebovaly čtvrtstoletí, aby na to přišly? A není snad zásadou kontrarozvědky, že „poznaný čert už nikoho nevystraší“? A co jestli česká strana podlehla dezinformaci z ruské strany?
I kdybychom připustili, že Alexandr Kuranov byl špión, zničit jeho profesní pověst i kariéru je zločinné, protože hloupé. Stačí si připomenout kontext. Přerostlá arogantní ruská ambasáda, které se celé čtvrtstoletí nikdo neodváží sdělit, že pro efektivní obhospodařování česko-ruských vztahů by stačila méně než polovina jejího dnešního osazenstva. Desítky ruských nelegálů, ruskojazyčná mafie i ruské bezpečnostní agentury, které pod benevolentní slepotou českého ministerstva vnitra dostávají licence a povolení k pobytu, a především paralyzovaná kontrarozvědka, která nemůže efektivně chránit bezpečnost státu, protože jeho politické špičky jsou nakloněny ruským zájmům víc, než těm českým. Žádný jiný demokratický stát na světě nemá prezidenta, jehož nejbližší poradce má na svém mobilním telefonu nálepku s fotografií Vladimíra Putina a devítiletou díru v životopise, dobu, kterou strávil v Moskvě ve společnosti soudruhů z Lukoilu a na kterou se nesmíme ptát. S ničím z toho český stát nic nedělá.
Čeští demokraté dluží Alexandru Kuranovovi omluvu. A čeští novináři by měli trvat na tom, aby ministerstvo zahraničních věcí veřejně vysvětlilo důvody svého postupu proti jejich kolegovi.
Psáno pro www.hlidacipes.org
Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)