Únava ze zabetonované povolební situace se už projevuje na všech účastnících. O taktice ČSSD a projevené vnitřní nejistotě Jiřího Paroubka, když odmítl šanci na rozhodnutí celé té přetahované v jediném hlasování za nejlepších reálně možných podmínek, jsem již psal v předchozím komentáři Přizdihráč.

Těžko hledat odpověď na otázku, zda Paroubkovo ztrapnění bylo výsledkem geniální taktické sehrávky nebo vedlejším produktem Topolánkova zakolísání. Pro taktickou sehrávku hovoří fakt, že na vydaných dokumentech a prohlášeních trojkoalice i ODS nebylo třeba měnit ani řádku. Posuny, které Paroubka z nory vytáhly a později zahnaly zpět, se udály na věcech, které buď zmíněny nebyly, anebo je bylo lze vykládat různě, podle potřeby. Pro vnitřní nejistotu hovoří vření v pelotonu, které lze vysledovat především na Martinu Bursíkovi a Pavlu Bémovi.

Z koaličních politiků zvládá situaci rozhodně nejlépe Miroslav Kalousek. Otestoval si reálnou sílu svojí pozice tím, jak prosadil Jana Kasala za kandidáta na předsedu sněmovny, i tím, jak Kasal neuspěl v druhém kole volební frašky se zabavovanými lístky poslanců ČSSD. Ví, co vědět potřebuje, a také ví, že v této situaci platí přísloví o zlatu a mlčení. Co je důležité, ví to i štáb lidí ve vedení KDU-ČSL, včetně Cyrila Svobody.

Martin Bursík je proti Kalouskovi v situaci mnohem složitější. Je reprezentantem ekobyznisu, kterému v minulém volebním období pomohl prosadit zákon o výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů, a tato lobby potřebuje nutně podíl na exekutivě, aby mohla plně rozjet útok na peníze daňových poplatníků po německém a rakouském vzoru. Zatímco lidovci jsou sborem ostřílených matadorů, přivyklých v politické gymnastice na leccos, mezi zelenými je Bursík, dlouholetý a středně úspěšný komunální politik, králem mezi slepými. Bursíkovo vystupování, jakkoli v něm převládá snaha o loajalitu k tříkoaličnímu projektu, rozhodně Topolánkovi klidu nepřidává a je otázkou, kolik z toho je Bursíkova snaha o zviditelnění, kolik odrazem situace mezi zelenými a kolik výsledkem tlaku sponzorů.

Další velkou nepříjemností je vyjádření pražského primátora a místopředsedy ODS Pavla Béma pro Hospodářské noviny, ve kterých v podstatě vzkázal Paroubkovi, ať sedí dál v klidu, že to za pár týdnů vysedí podle vlastních představ.

Jakkoli je Topolánek velmi úspěšným předsedou (na co sáhl, to vyhrál) a zcela jistě postrádá Klausův talent polarizovat názor veřejnosti na svoji osobu, není v ODS přijat tak jednoznačně, jako byla osobní pozice Klause. Z toho zcela přirozeně plyne, že zde je několik dalších vlivných členů ODS, kteří si na Topolánkovu židli brousí zuby nebo alespoň se jim s takovým snem v současných vedrech příjemněji usíná. Podle cvrlikání vrabců patří Pavel Bém mezi tyto lidi.

Co o něm říci? Není zatížen syndromem oposmlouvy. Zatímco ODS jako celek na tento projekt krutě (a vcelku nezaslouženě) doplatila, Bém uvnitř ODS rychle stoupal. V Praze se politický boj nevede mezi pravicí a levicí, ale napravo od politického středu mezi ODS a neustále se přejmenovávajícími politickými projekty z prostředí okolo Václava Havla. V těchto podmínkách je ČSSD pro pražskou ODS strategickým spojencem a nikoli dědičným nepřítelem. Zatímco ODS jako celek zná Paroubka, který přivedl ČSSD do agresivního ultralevicového bloku s KSČM, pro pražskou ODS je dlouholetým klíčovým partnerem spoluvládnutí a pro Béma po dobu tří let jeden z nejbližších spolupracovníků. Jeho politická zkušenost se od většinového názoru v ODS podstatně liší. Odlišná osobní zkušenost může způsobit odlišnou představu o možném východisku ze současné situace.

Dalším důležitým faktorem, který může být ve hře, je pozice, kterou pražská ODS zaujímá uvnitř strany. Se vznikem nových krajů a změnou vnitřního uspořádání ODS její váha poklesla a nadále klesá do nového stavu rovnováhy. Za vystoupením Pavla Béma může být i snaha tuto kdysi naprosto exkluzivní pozici obnovit.

Bémův rozhovor koresponduje s termínem, který dal Topolánkovi na povolební vyjednávání president Klaus. Otázkou zůstává, co vlastně touto indiskrecí Bém sledoval. Pokud chtěl pouze podpořit Paroubka v jeho válce vsedě, má jistě přemnoho způsobů, jak mu tuto informaci sdělit potichu. Pak zůstávají ve hře pouhé dvě možnosti – buď šlo o vypuštění zkušebního balónku dovnitř koalice a především dovnitř ODS, anebo primátor snil ve špatnou chvíli příliš nahlas.

Pravdu má Mirek Topolánek, když prohlašuje, že myšlenky Václava Klause výrazně míří k presidentským volbám 2008 a že president nepochybně bude podporovat takové řešení politického patu, které jej co nejvíce přiblíží k obhajobě mandátu. Já připomenu ještě jeden důvod, proč může Václav Klaus koketovat s myšlenkou velké koalice. Do voleb 2002 vedl ODS s jasnou vizí velké koalice mezi ODS a ČSSD a tato chyba jej v konečném důsledku stála jak volební vítězství, tak funkci předsedy ODS. Pokud by se velká koalice nebo její zastřená podoba oposmlouvy uskutečnila dnes, kdy architekti jeho tehdejší prohry, Václav Havel a Vladimír Špidla, jsou mimo, znamenalo by to pro něj určitou formu zadostiučinění.

Problémem takových úvah ovšem nezůstává nic menšího, než ODS. Je samozřejmé, že modří ptáci drží všechny palce Topolánkovi, aby se mu podařilo sestavit vládu a vládnout, stejně tak si na dalších pět let neumějí představit jiného presidenta, než Klause. Na stranu druhou jde o lidi velmi praktické a tito lidé právě stojí před komunálními a senátními volbami. Nějaký ten veletoč, který by ohrozil ambice nikoli několika desítek poslanců, ale prakticky všech komunálních politiků ODS, by nesli velmi nelibě. Řadu let čelila ODS mediální baráži, která měla za cíl vytlačit ji na okraj politického spektra a na její místo instalovat některý z projektů tzv. „nepolitické politiky“. Ve zdraví ji přežila, ale jestli uvnitř strany existuje nějaká fóbie, tak je to nechuť k tomu, dát novou záminku k takové dělostřelbě. Jestliže Topolánek definoval svoji ochotu sestavit vládu tak, jak ji definoval, učinil tak i s ohledem na očekávání uvnitř ODS. Pokud hovoří o marginálních názorech uvnitř ODS, ví, co říká. Oposmlouva v ODS prohrála ve volbách 2002 a těžko budou hledat Bém či Klaus v ODS většinovou podporu pro takový projekt. ODS je navíc stranou velmi demokratickou. Nevýhodou demokracie je upachtěnost a složitost ve chvíli, kdy jsou potřeba jasná a rychlá řešení. Právě proto měla ODS obrovský problém, jak reagovat na paroubkovskou nebo havlovskou politiku neustálého testování veřejnosti s novými nebo recyklovanými tvářemi. Pozice jednotlivých politiků ODS jsou dány vnitřními demokratickými mechanismy a na tahání králíků z klobouku tam prostě funkce s dostatečnými pravomocemi není. Právě proto si nelze představit, že by ODS jako celek šlo jednoduše otočit čelem vzad a uzavřít strategické spojenectví s ČSSD.

Aby měl takový projekt naději na úspěch, vedla by k němu jediná možná, nikoli jistá cesta. Poslanecký klub ODS by zbytek strany musel postavit před hotovou věc, což by ovšem znamenalo, že by v této věci musel být jednotný. Jenomže poslanci jsou také zástupci regionů a hlavně, následující kongres, který v každém případě bude volit nové stranické vedení, by se nejspíš změnil v melu mezi zastánci a odpůrci oposmlouvy. Delegáti jsou v tomto případě voleni v okresech, nikoli regionech a oposmlouva III by byla nepochybně hlavním kritériem výběru. Další silní muži ODS, Petr Nečas a Vlastimil Tlustý, jsou lidmi, kteří již mezi stranou a vzbouřeným poslaneckým klubem jednou rozumem volili a volili správně, jít do nejistého dobrodružství by bylo v rozporu s jejich politickým instinktem i zkušenostmi. Snaha o takové řešení by pro ODS nejspíš znamenala další nepovedený palácový převrat a vznik nové US, jejíž kolaborace s ČSSD by začala tam, kde Němec skončil.

Taková situace v ODS ovšem znamená, že president Klaus sice může jmenovat premiérem osobu podle vlastního uvážení, ale v praxi je omezen na osobu úřadujícího stranického šéfa, případně toho, kdo by takové pověření získal od nejvyššího stranického vedení. I taková osoba by však byla limitován koridorem, ve kterém se pohybuje Topolánek, tj. trojkoalice, případně posílená o nějakého odpadlíka z ČSSD, nebo nové volby. Současné kroky Béma i presidenta tak nejspíše situaci zkoumají. V zájmu ani jednoho z nich není vyvolat v ODS krizi.

Hledání mediálně přijatelné a pro voliče zdůvodnitelné mesaliance s ČSSD je pro její případné zastánce v ODS ovšem stále složitější ještě z jiného důvodu. Tímto důvodem je vnitřní vývoj v ČSSD. Mimořádná situace vyžaduje mimořádné lidi, mimořádnou odvahu a mimořádné činy. ČSSD na hranici smrtelného ohrožení autodestrukcí vyzdvihla Jiřího Paroubka do pozice diktátora a Jiří Paroubek svůj úkol zachránit stranu splnil. Získal pro ni čtyři roky času na vnitřní konsolidaci a zařazení na odpovídající místo v politickém spektru. Socialistům se ovšem stalo to, co mnoha před nimi. Diktátorovi zachutnala moc natolik, že se nadále odmítá o ni dělit a vrátit stranu do fungování ve standardních demokratických mechanismech. ČSSD se tak začíná stále více podobat svojí komunistické sestře. Že to Paroubek s posilováním diktatury v ČSSD myslí vážně a natrvalo, svědčí i poslední kroky ze soboty, kdy si nechal posílit vlastní pravomoci o pravomoci organizačního tajemníka. Soustředil tak ve svých rukou nejen politickou reprezentaci, ale i řízení stranického aparátu, a vytvořil tak pro sebe pozici tolik podobnou bývalé funkci generálního tajemníka. Martin Starec měl tolik slušnosti, že rezignoval.