Prezident Miloš Zeman se od svého zvolení počátkem loňského roku nezastavil. Nejprve se zabydloval v úřadu, pak pomáhal třást s Nečasovou vládou a nakonec byl postaven před úkol spoluřešit vládní krizi. U té příležitosti si v Jiřím Rusnokovi vybral premiéra podle svého gusta a od něj se dočkal vlády na dálkové ovládání. Sice bez důvěry poslanců, ovšem vydržela až do sněmovních voleb a dlouho za ně. Zrod nové, legitimní totiž Zeman spíš oddaloval, než urychloval.

Než Sobotkův tým nastoupil, zažíval prezident hvězdné chvíle. Žádné zásadní exekutivní rozhodnutí se neobešlo bez jeho posvěcení. Tak nějak si to vysnil, když na hlavu státu kandidoval a když nám co chvíli připomínal, že legitimita přímo zvoleného prezidenta je jiná, silnější. K zásadním tahům patřila i lánská schůzka o volební sobotě s Haškovou frakcí uvnitř ČSSD. Kdyby nebyla za tragikomických okolností prozrazena, mohl stát v čele kabinetu někdo jiný a Zemanův vliv by zůstal zachován.

Vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL s Bohuslavem Sobotkou v čele se ale ujala své agendy neohroženě a vzala prezidentovi vítr z plachet. Proti jeho vůli například zatrhla projekt výstavby kanálu Dunaj-Odra-Labe nebo provedla personální zemětřesení v Národním parku Šumava. Řada Zemanových přátel a fanoušků musela opustit i další klíčové pozice.

Prezidentovi zůstala role glosátora. Vyjadřuje se sám nebo prostřednictvím svého mluvčího ke kdečemu. Nejvášnivěji tepe vládu za pomalé tempo přípravy zákona o prokázání původu majetku, jakkoli jde o věc v gesci Zemanova oblíbence, ministra financí Andreje Babiše. Zároveň pokračuje v čilé komunikaci s regiony, kde mu zůstali věrní političtí spojenci, kterým dokáže odpustit (ba i pochválit) mnohoobročnictví.

Jsou ale oblasti, kde prezident hraje zásadní úlohu na základě ústavy. Jde například o výběr soudců Ústavního soudu, jenž ve spolupráci s šéfem soudu Pavel Rychetským zvládá na jedničku s hvězdičkou. Nejvíc je však o Zemanovi slyšet v souvislosti se zahraniční politikou. Šéf diplomacie Lubomír Zaorálek se stal nejčastějším vládním hostem na Pražském hradě, přestože o jeho napjatých vztazích se Zemanem si léta cvrlikali vrabci na střechách.

Zeman si ponechává vliv na obsazování velvyslaneckých postů a svými stanovisky spoluformuje postoj České republiky k stěžejním událostem mezinárodního dění. Aktuálně zejména k Evropské unii, jejíž integraci hlasitě fandí (i v bezpečnostní sféře), a ukrajinské krizi.

Občas je to zběsilá jízda. Jednou by Zeman poslal na Ukrajinu vojska NATO, podruhé se nabízí coby kyvadlový vyjednavač mezi Moskvou a Kyjevem. Jeho posedlost tvrdým jednáním s teroristy a agresory přehlušila i dlouhodobou náklonnost k Rusku. Zvládá ovšem oddělovat své vojenské strategické plány od byznysu – obchod s Putinovou říší by nerad ohrozil.

Je jedno, co říká, hlavně že je Zeman středem pozornosti. Tomu napomohl i summit zemí tzv. Východního partnerství, na který se sjeli vrcholní státníci ze střední, severní a východní Evropy, stejně jako z euroasijského pomezí. Nakonec museli skousnout i závěrečné ambiciózní poselství, jež český prezident načrtl.

Miloš Zeman je odjakživa neposedný a nesmírně pracovitý politik. Dnes má navíc tendenci stavět si pomníky, které zde zůstanou pro další generace - ať už v mezinárodních vztazích, nebo ve velkolepých betonářských projektech. Stejně jako jeho předchůdci Václavu Klausovi i Zemanovi chybí elementární skromnost, pokora a soudnost.

Potom je jedno, jestli má pravdu v deseti, padesáti či devadesáti procentech případů. Nerespektuje týmovou hru (je spolu s vládou součástí exekutivy) a počíná si jako neřízená střela. Tím může kdykoli nejen nabourat autoritu Sobotkova kabinetu, ale i české zájmy v blízkém i dalekém okolí. Nikdo na Miloše Zemana nemá páky, pročež můžeme napjatě trnout až do vypršení jeho prezidentského mandátu.

NašiPolitici.cz