Korigovat Miloše Zemana bylo vždy obtížné. Jde o autonomního politika s vlastní hlavou. Říká si a dělá, co chce. Penězi se ovlivňovat nenechá. Někdy má ale tendenci naivně věřit svému nejbližšímu okolí.

Nejhůře na to doplatil v tzv. bamberské aféře v druhé půlce 90. let, kdy byl ochoten vyjednávat o finanční podpoře své strany a kompru na soupeře výměnou za vliv ve strukturách státu. Naletěl podvodníkům a později toho litoval.

 Potíž nastává, když naivní či tvrdohlavý politik vstupuje na tenký led zahraniční politiky. O Miloši Zemanovi víme, že se pokládá za bytostného Evropana. Vztyčení vlajky Evropské unie na Hradě krátce po jeho zvolení prezidentem bylo výmluvné gesto.

 Jako častý host na recepcích pořádaných ruskou ambasádou také naznačuje, že nepatří k těm, co by mezi Evropou a Ruskem chtěli stavět vysokou zeď.

 Velmi blízko má Zeman k vládcům v postsovětských republikách asijské oblasti. Zpravidla se jedná o autoritářské vládce. Raději ani neodhadovat, co na nich může obdivovat. Sám říká, že jej tento geopolitický prostor inspiruje jako místo možných zajímavých obchodů.

Ekonomická diplomacie je Zemanovou libůstkou. Faktem je, že v minulosti byla podceňovaná a nyní pomáhá ve stavění české ekonomiky na nohy. Otázkou ale je, co všechno stát hlásící se k jistému standardu lidských práv je ještě ochotný u svých partnerů akceptovat.

Další Zemanovou zálibou je slovní zápas s terorismem, zejména tím islámským, což v dnešní době, kdy se militantní síly stále ostřeji vymezují vůči euroamerické civilizaci, je smělé.

 Proti prezidentovým výrokům, v nichž se mísí islám s terorismem, se už několikrát ohradili velvyslanci arabských zemí. Ztěžují také snahu Sobotkovy vlády o vyváženější pohled na palestinsko-izraelský konflikt, než jaký předváděly pravicové kabinety.

 Ono vůbec sladit zahraničněpolitické postoje koalice ČSSD, KDU-ČSL a ANO s Hradem není úplně jednoduché. Prezident se s premiérem, ale i ministry zahraničí a obrany schází poměrně často, takže k obrušování hran dochází.

 Přesto museli být vládní politici několikrát překvapeni. Například když na summit NATO Zeman přicestoval s podklady odvolávajícími se na ruského ministra zahraničí Lavrova.

Nezvyklá byla i prezidentova účast na fóru Dialog civilizací, které na ostrově Rhodos organizoval muž s 22letou praxí v KGB a nyní figurující na seznamu osob pod sankcemi USA. Že Zeman v ruštině vyzval ke zrušení sankcí, pak vyplývalo z logiky věci.

Deník Právo s odvoláním na prezidentova mluvčího napsal, že se jednalo o klasickou pracovní cestu hrazenou státním rozpočtem. To by však znamenalo, že Zeman vystupoval jako zástupce exekutivy a formuloval stanovisko České republiky. Pokud by to tak ale bylo, měli bychom zaděláno na pořádný chaos.

 Bývalý šéf diplomacie Karel Schwarzenberg na hrubý pytel přišil hrubou záplatu výrokem, že „agenti Lukoilu v jeho okolí očividně splnili svůj úkol“. Asi schválně nemluvil o agentech ruských tajných služeb, jak si to nesprávně vyložil europoslanec Jan Keller.

 Protože sepětí Zemanova poradce Martina Nejedlého s ruským ropným gigantem je známé. Nejedlý sice není na Hradě placený, ale disponuje tam vlastními kancelářemi. A prezident mu jistě pozorně naslouchá.

 Mám takové tušení, že Miloš Zeman prožívá další Bamberg. Aby se v budoucnu nemusel kát, měl by ubrat plyn a nechat formulování zahraniční politiky na vládě. Prezident v našem ústavním systému sice zastupuje stát navenek, ovšem v intencích daných vládou odpovědnou Poslanecké sněmovně.

 Připusťme, že v některých názorech může mít Miloš Zeman pravdu. Než s nimi ale vyrazí ven, měl by o nich přesvědčit politiky a občany doma.