Všeobecně slyšíme a čteme žehrání na úzkoprsost letošních předvolebních kampaní politických stran. Právem i neprávem se jim vytýká, že kromě Evropské unie zanedbaly zahraniční politiku. Právem, protože to tak je, neprávem proto, že vpadnout s mnohdy odtažitými zahraničně politickými tématy doprostřed sporů o výši daní, o důchodovém pojištění a cenách za léčení a léky, by se jen tak někdo neodvážil. Voliče by to nezajímalo.

Zahraničně politická témata by mohla voliče zaujmout, kdyby se jim některá politická strana věnovala soustavně, rok co rok. Samozřejmě, že by se tím nejprve dostala do konfliktu s médii a přes ně také s mnohými voliči. Kupříkladu dnes se s odvoláním na nezájem diváků přiděluje v televizi ve zpravodajství zahraničně politickým zprávám několik desítek vteřin vysílacího času. Na leckterou důležitou informaci vybude tak málo času, že než na ni divák stačí soustředit pozornost, je už pryč. Škoda, rádi si nevidíme dál než na špičku nosu. Času pro zprávy ze zahraničí nemají naše televizní stanice dost, protože navykly diváky i samy sebe nedělním hodinovým až dvouhodinovým „duelům“. Tyto duely se o to, co se děje v zahraničí a jaký k tomu můžeme mít vztah, ostentativně vyhýbají.

A přitom by to bylo tak snadné, stačilo by věnovat zaslouženou pozornost Evropské unii. Jenomže ne tak, jak jsme si už navykli. Nejvyšší prioritu by musel opustit – třebaže bude vždy aktuální – mediální zájem o to, jak získat z EU nejvíc dotací. Existuje však mnohem závažnější téma – otázka, proč je pro nás i pro celý starý kontinent Evropská unie tak důležitá. Bez postupující celokontinentální integrace je totiž budoucnost Evropy nejistá a problematická. Mnohé nasvědčuje tomu, že brzy budou všechn evropské státy zavaleny nejen levným zboží z nynějších rozvojových zemí, ale také mocným přílivem muslimských imigrantů (kteří ve svém množství tvoří živnou půdu pro islamistické teroristy). V této souvislosti se aktualizují vztahy k Číně i Rusku. O těch však nelze vážně přemýšlet bez úvah o Evropě a Spojených státech.

Poslední velká evropská móda je antiamerikanismus. Je to sebevražedná ideologie: nic z toho, co Evropu ohrožuje, není ona sama schopna vyřešit bez pomoci Spojených států. Naše politické strany se nestarají o to, že česká média rozsévají spolu s legitimní kritikou i stěží pochopitelné pomluvy Ameriky, bojující s terorismem, a nesnaží se tyto antiamerické kampaně „vyvážit“. Přitom naši bojovníci za lidská práva pochopitelně nešetří morální podporou disidentů na Kubě i v Číně. To je samo o sobě v pořádku, jenže hlavně musíme hájit vlastní civilizaci a demokracii, (v Evropě i v USA), tedy sami sebe. Tím spíš, že kampaně antiamerikanistů proti Spojeným státům jsou děsivě působivé a povzbuzují lenivou Evropu proti bojující Americe. Je to patrné i z následujícího případu.

Američané spolu s iráckými vojenskými silami zastřelili velitele iráckých vrahounů a teroristů Zarkáviho. Tento celosvětový úspěch jsme zaznamenali i v Česku. Ale už druhého dne jsme se o tom mohli z televize dozvědět cosi dalšího: ne snad o Zarkáviho obětech, o jeho organizaci na vraždění vlastního obyvatelstva, nýbrž o výroku velmi vzdáleného svědka, že Američané Zarkáviho „utloukli“.

Nu – a v těchto případech člověk (marně) očekává, že se bojovníci za lidská práva ohradí. Samozřejmě proti této demagogii, ale neumějí-li to, tedy aspoň proti této nenávistné terminologii. A co pravicové politické strany?

Měly by se zahraniční politice poctivě věnovat. A nejen před volbami.

Pozn.: článek původně vyšel na str. Virtually