Víkendový kongres ODS se nesl v duchu verbálních útoků na Jiřího Paroubka, při hlasování však rozhodovaly zákulisní dohody a politický realismus. Zejména pro hejtmany je v tuto chvíli životně důležitá takřka jakákoliv vláda s účastí ODS. Krajské volby 2008 se pomalu blíží a bez dobrých vztahů s centrální exekutivou může český hejtman prosadit jen velmi málo. Ale Jiří Paroubek to tentokrát schytal i za Václava Klause. Současná situace je totiž z velké části důsledkem jeho tahu ve druhém pokusu, nicméně „Otec“ Klaus představuje pro většinu členů ODS nezpochybnitelnou autoritu. Kriticky naladěným delegátům proto nezbylo nic jiného než hřmotná, leč zcela bezzubá palba do Paroubka. Nedokázali především sami sobě přiznat, natož veřejně sdělit, že činitelem, který dostal Jiřího Paroubka opět do sedla, nejsou chystané Topolánkovy námluvy s ČSSD.

Ještě počátkem léta iritoval Václav Klaus novináře paralelami s šachovou partií: „Vy se mě ptáte na 37. tah, a jsme zatím u třetího, tak nevím nevím, co bych vám měl říkat.“ Překvapivé jmenování Mirka Topolánka premiérem i ve druhém pokusu zprvu vyznívalo jako zkratovité jednání, které vyjadřovalo buď emoce či bezmoc, nikoliv hlas chladného šachového rozumu. Nicméně šlo o výraz prezidentova trvání na velké koalici stejně tak jako jeho zásadního odmítání předčasných voleb. A byl to tah racionální, byť poněkud riskantní, ale často právě takovéto tahy vedou k vytčenému cíli.

Prezident možná doufal, že Mirek Topolánek nabízené opětovné jmenování odmítne, čímž otevře cestu někomu jinému z ODS.
Ale zároveň věděl, že pokud Topolánek druhé pověření přijme, pak už nebude moci říci (faktické) velké koalici „ne“. Buď falešný a prázdný Mirku dojednáš velkou koalici (něco takového), nebo skončíš v propadlišti.

Vyber si...
Prezident se zachoval spíše jako čestný předseda ČSSD, neboť předsedu ODS tak postavil do situace velmi, velmi nevýhodné, zatímco jeho soka Paroubka téměř resuscitoval.
Paroubek totiž dobře ví, že se s ním Mirek Topolánek musí dohodnout a že se nejen on, ale celá ODS bojí Paroubkova třetího pokusu. Byl by hloupý, kdyby nepochopil, že se rázem ocitl u svého druhého povolebního vrcholu, označíme-li jako vrchol nejvyšší situaci, kdy dojednával vládní koalici s lidovci a komunisty.

„Teplo parlamentního krbu“
Představuje však Paroubkův třetí pokus skutečnou hrozbu? Patrně ano, neboť při sestavování vlády by pak mohl spoléhat na hlasy těch poslanců, kterým se z vyhřátého parlamentního pelíšku nebude chtít. Jeho aktuální velká vstřícnost k ODS (vládu na rok a pak se uvidí) ale svědčí o tom, že zvěsti o přeběhlících v Paroubkově hrsti možná byly pouhým blufováním. Nicméně umění blufovat patří k základní výbavě každého hráče, ve sportu i v politice. A čas na prověrku Paroubkova blufování případně existoval ve druhém pokusu, nikoliv až ve třetím, kde již rázně vstupuje do hry faktor „teplo parlamentního krbu“. Zdá se tedy, že Mirku Topolánkovi opravdu nezbývá nic jiného než dojednat s Jiřím Paroubkem velkou koalici, byť s fíkovým listem v podobě „nárazníkových“ lidovců. Má totiž dilema buď půl moci, nebo moc žádnou, a navíc s dovětkem, že na další pokus by musel čekat třeba až čtyři roky, a kdoví, zda by se ho vůbec dočkal. Jiří Paroubek má dilema snazší: buď půl moci, nebo možná až tři čtvrtě moci ve třetím pokusu, případně přinejhorším nový zápas, a to mnohem dříve než za čtyři roky. Zůstává otázkou, proč se prezident a čestný předseda ODS zachoval vůči stávajícímu předsedovi tak netaktně, ba netakticky. Jednu z odpovědí přináší i pozdravný projev, jejž Václav Klaus přednesl na kongresu ODS. Obořil se v něm hlavně do koncepce „rozkročení“, kterou v 90. letech propagoval Josef Zieleniec a již s rekordním volebním výsledkem de facto realizoval Mirek Topolánek: „Snaha zalíbit se voličům zleva doprava za cenu ideové vyprázdněnosti – v ODS to před lety kdosi propagoval jako tzv. široké rozkročení – vede ke stírání rozdílů mezi politickými stranami. V předvolebních zápasech je pak tento postoj kompenzován silnější a drsnější rétorikou, hloubením těžko překročitelných příkopů a bariér vůči ostatním a personifikací politického souboje. Obvykle je výsledkem kontraproduktivní polarita celé společnosti. V takové atmosféře je každý kompromis pokládán za zbabělost a rozumnost je postavena do role zrádce.“

Tak a máš to, falešný a prázdný Mirku! Jde ti jen o líbivost, ideje nemáš, v kampani potom musíš personifikovat a hloubit příkopy a pak nedovedeš sestavit vládu. K čemu vedlo „rozkročení“? Ke „kontraproduktivní polaritě“ společnosti! Pravdu jsem měl a mám já! Jak známo, profesor Klaus je neomylný, a proto běda tomu, kdo ho z omylnosti usvědčuje. Zdá se tedy, že největším nepřítelem ODS v tuto chvíli opravdu, ale opravdu není Jiří Paroubek...

LN, 23.11.2006

politolog