Nejsem první, koho napadlo, že svět je jedno velké divadlo. Ovšem události 17. listopadu to úchvatně dokreslily před čtvrtstoletím a dokreslují to i dnes.

Tenkrát jsme byli svědky uhrančivého kusu s tragickým dějem a šťastným koncem. Ne náhodou byl jeho stěžejním aktérem dramatik Václav Havel. A protože měl zkušenost z profese kulisáka, dal si hodně záležet na aranžmá celého představení.

Všechno ale ošetřit nešlo – na scénáři oné hry jsme se totiž podíleli my všichni. Nenapsal ji nikdo ani ve Washingtonu, ani v Moskvě, ani v kobkách tajných služeb. Scéna po scéně na sebe logicky navazovala, poněvadž charaktery aktérů jinudy vést nemohly.

S odstupem času oceňme neokázalost herců vedlejších rolí, či spíše komparsistů. Hráli sice mocné, ale mocnými nebyli. Nebo jen papírově. Scházela jim autorita legitimních vládců. Vládli straně, vládě, ozbrojencům, ale navenek příliš nevystupovali. Část z nich myslela na jen své kapsy, část uvěřila vlastním výmyslům o prospěšnosti třídního boje a vedoucí role jediné partaje. Škoda jen těch na druhé straně barikády, co na to doplatili zkaženými, či dokonce obětovanými životy.

17. listopad 1989 a 17. listopad 2014 spojuje volání Miloše do koše! Kdysi šlo o legračního šéfa komunistické strany Jakeše, letos o prezidenta Zemana. Asi nebyl úplně ve své kůži, když projevy nesouhlasu musel v pondělí poslouchat před dalšími prezidenty středoevropských států, ale jinak vlastně vše proběhlo podle jeho představ.

Sám začal přikládat pod oheň společenské nevraživosti – naposledy vyznamenáními u příležitosti 28. října, jednorozměrnou cestou do Číny i vulgaritami v Hovorech z Lán. Miloš Zeman je rád středem pozornosti a ještě raději provokuje. Může být spokojen, jak vzedmul emoce mezi lidmi a přiměl i další politiky přijmout role v jím iniciované frašce. Ano, jako fraška se nám po 25 letech zopakovala historie.

Plné ulice, které křičí a vrhají vajíčka, aniž by jim hrozila brutální policejní odveta, a proti nim vyzývavý politik, jenž se pyšní zvolením v první přímé prezidentské volbě. Aby ukojil svoje ego, rozjel velkolepý plán na rozdělení společnosti na město a venkov, podle generací, sociální příslušnosti i politické orientace. Stoprocentně mu to sice nevychází, ovšem kdyby se zítra konaly nové prezidentské volby, byl by opět favoritem.

Naopak ve sněmovních volbách by na vítězství aspirovalo hnutí ANO. Jeho lídrovi Andreji Babišovi v naší divadelní hře připadla populární role mazaného šaška, který si utahuje z letitých dvořanů a střádá plány, jak provětrat „skleník“, za který zdejší politiku má. Zatímco řeči o formě mu ale jdou, obsah dlouhodobě zanedbává. Jeho sympatizantům to však nevadí.

Ze spoluautorů se většina z nás změnila v pasivní, leckdy doslova netečné herce. Kdybychom účinkovali aspoň ve hvězdném kuse aspirujícím na Cenu Thálie, dalo by se to možná ospravedlnit. Ovšem ona je to ve skutečnosti šmíra. Ten typ hry, která baví jen autory a jejich fankluby. Ostatní v ní jen tak přežívají. A to je špatně.

Velebit prezidenta Zemana či na něj pískat k ničemu nevede. Nebojujme proti někomu nebo něčemu, ale za něco. Smysl má aktivně pracovat na alternativě a hledat pro ni podporu. Ne jen mezi svými přáteli, ale i tam, kde lze tušit lidi odlišných názorů.

Proti politikům rozdělujícím společnost mají šanci uspět jen politici společnost spojující. Úkol je to nevděčný a na léta. Ale jen inspirace dobou, kdy se bouraly zdi a stavěly mosty, nám může pomoci překonat bezčasí, v němž jsme degradováni na pouhou roli bezvýznamných figurek.