V hájemství Miloše Zemana se dveře netrhnou. Vyšetřuje a kontroluje se ostošest. Babišovy nářky na „účelovky“ naštěstí nikdo neopakuje. Taky by to dost dobře nešlo. Všechny případy mají racionální základ, který nepopírá ani prezidentův tým. Jako první přišla na řadu lánská obora. Šéf tamní lesní správy se dočkal nepravomocného odsouzení za manipulace zakázek za čtvrt miliardy.

Národní archiv zase inicioval kontrolu, při níž vyslanci ministerstva vnitra zjišťují, za jakých okolností došlo ke skartování návrhu na vyznamenání předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského.

No a v pondělí na Hrad nastoupil Národní bezpečnostní úřad, poněvadž tam byla sprovozena ze světa i tajná zpráva Bezpečnostní informační služby týkající se výbuchů ve vrbětickém muničním areálu, z nichž jsou podezřelí příslušníci ruské rozvědky.

V Hollywoodu kdysi natočili tak trochu špionážní, tak trochu groteskní film Po přečtení spalte. Zemanovi nejbližší spolupracovníci asi byli jeho vděčnými diváky. Přesto opakují, že s tajnými dokumenty nakládají jen pověřené úřednice s prověrkou, že skartace až na výjimky běží, jak mají, a že na vině je BIS, která vrbětický materiál špatně označila. Počkejme si, co k tomu řeknou revizoři.

Bohužel nejnaléhavější otázku, a sice zda se k citlivým dokumentům nedostaly nepovolané osoby, patrně nezodpoví. To měla už dříve v úmyslu policie, chtěla dokonce sejmout ze spisu o Vrběticích otisky, ale právě v tu chvíli zjistila, že již není. Těžko se pak ubránit podezření, jestli do něj nenahlížel kancléř Vratislav Mynář, jenž není s to dosáhnout na nejpřísnější bezpečnostní prověrku, protřelý poradce Martin Nejedlý, nebo dokonce jeho ruští přátelé.

Doufejme, že k takové zradě státních zájmů nedošlo. Úplně stačí, že zákeřný režim Vladimira Putina aktivuje pátou kolonu na Ukrajině a že český prezident tradičně závažnost jeho tahů relativizuje. I samotné vyšetřování Miloš Zeman označil za bouři ve sklenici vody.

O tom by šlo uvažovat, kdyby se na prezidentovo okolí nelepily aféry jako na mucholapku a kdyby nepanovaly pochybnosti i o způsobilosti osazenstva úřadu nejvyššího ústavního činitele zastávat svěřené pravomoci. Mluvčí si říká, kdy chce, co chce a komu chce. Kancléř nestíhá žehlit vlastní podnikatelské kauzy.

Když pak hlava státu vážně ochoří a voliči chtějí vědět, dokáže-li vykonávat své kompetence, nasazují si její podřízení klaunské nosy z laciného varieté. Udělat s nimi pořádek však Zeman odmítá. K lidem, kteří mu pomohli nahoru – s výjimkou Miroslava Šloufa, jenž upadl u Mynáře v nemilost – je loajální. To raději obviní z pokusu o puč tradičně zdrženlivého předsedu Senátu Miloše Vystrčila (ODS).

Přesto se něco mění. Zrodu středopravicové vlády prezident nebránil s takovou vervou, jakou původně naznačoval. Novelizovaný návrh státního rozpočtu, který jeho oblíbenec Babiš strhává na každém kroku, Zeman kritizuje gentlemansky a vetovat jej nemíní.

V řadě ohledů působí smířlivě, k čemuž nepochybně napomáhá i noblesa premiéra Petra Fialy (ODS). Na prezidentově vlídnosti se podepisuje možná zdravotní stav, možná ale také přemíra negativních zpráv souvisejících jak s jeho družinou, tak s ním samotným – zmiňme namátkou kontroverzní milosti. Přitom není pochyb, že si Miloš Zeman přeje, aby byl do historie zapsán zlatým písmem.

Na to je už ale asi pozdě, vzpomínat se bude především na – eufemisticky řečeno – nepořádek kolem něj. To je tak, když se prezident raději učí stabilizaci společnosti v Číně, než aby studoval banální rukověti, jak se důstojně a v souladu se zákony demokratického právního státu zhostit elementárních povinností. Potom by se v jeho úřadě nemuseli střídat kontroloři jako svatí na orloji.

Autor je politický analytik

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus