Nedávný průzkum agentury Factum Invenio potvrdil určitý propad ČSSD a naopak vzestup Strany práv občanů – Zemanovců, která v něm opět překonala pětiprocentní laťku, a má tedy šanci dostat se do parlamentu. Skutečnost, že vývoj preferencí těchto stran spolu těsně souvisí, a to dle vztahu nepřímé úměry, je známa minimálně od posledních parlamentních voleb.

A není také těžké uhádnout, co je příčinou vzestupu Zemanovců: kandidatura Miloše Zemana na prezidentský post, zvláště víme-li, že program SPOZ se dá stručně shrnout dvěma slovy: Miloš Zeman. Ten v jiném červencovém průzkumu (od stejné agentury), zaměřeném na prezidentské volby, obsadil druhé místo. Na místo třetí tak odsunul Jana Švejnara, jehož hvězda začíná pomalu pohasínat, kdežto ta Zemanova naopak stoupá. A v boji o Hrad též uvadá Karel Schwarzenberg, což pro budoucnost TOP 09 nevěstí nic dobrého, byť se její stranické preference pořád drží nad desetiprocentní hranicí.

Uvedené celkem banální souvislosti však odkazují k zákonitostem možná též banálním, leč přece jen méně evidentním. Prezidentská volba totiž může a patrně i bude mít řadu vedlejších důsledků, včetně potenciální proměny českého stranického systému. A to přesto, nebo možná právě proto, že lidé v prezidentské volbě favorizují kandidáty nestranické či nadstranické. Vždyť do této kategorie vlastně spadá i Miloš Zeman, neboť jeho partaj je zatím malá, pětiprocentní, a svým názvem dává jasně najevo, že se považuje především za jakýsi fan klub silné nezávislé osobnosti. O čemž by se sice dalo úspěšně pochybovat, ale hodně lidí bude prostě rádo věřit právě této verzi, i kdyby ji empirická fakta nahlodávala či rovnou vyvracela.

Pětiprocentní bariéru v posledním průzkumu agentury Factum Invenio znovu překonala i KDU-ČSL. A opět, jednou z příčin by mohla být prezidentská kandidatura Zuzany Roithové. Spíše ona než nepříliš výrazný Pavel Bělobrádek má šanci oslovit voliče mimo disciplinovaný, leč vymírající lidovecký elektorát. Prezidentské preference Zuzany Roithové sice zatím nijak závratné nejsou (pohybují se zhruba v rozmezí tří až pěti procent), nicméně všeobecně se soudí, že její kandidatura má za cíl především napomoci lidovcům, aby se v příštích parlamentních volbách vrátili do lavic Poslanecké sněmovny.

Cožpak je to fér, dalo by se namítnout, kandidovat do úřadu hlavy státu takříkajíc s postranními úmysly? Proč ne, v prezidentských volbách je to docela běžné. I v zemích, kde je funkce prezidenta z hlediska ústavních pravomocí spíše reprezentativní, jde o post velmi prestižní a prezidentské volby tudíž přitahují pozornost veřejnosti i médií. Poskytují tedy ideální platformu pro politickou reklamu.

A někdy dokonce pro reklamu komerční. V roce 1995 kandidoval v Polsku na prezidenta i jistý Kazimierz Piotrowicz. Sehnal si potřebných 100 tisíc podpisů, ale kampaně (včetně časů vyhrazených ve veřejnoprávních médiích zadarmo) využil k propagaci výrobku své firmy: vložek do bot, které prý dokázaly léčit skoro všechny choroby. Ve volbách skončil předposlední, dvanáctý, se ziskem sedmi setin procenta za 12 591 hlasů. Ekonomicky si však patrně pomohl, soudě alespoň dle informace, že v roce 1999 začal v Gliwicích provozovat Institut medicíny 21. století.

Jistě, Piotrowicz představuje přeci jen trochu extrémní příklad, ale učinit z volební kampaně především nástroj propagace určitých názorových či politických proudů, aniž by jejich reprezentanti měli reálnou šanci dané volby vyhrát, je normální a legitimní. A naopak, velkým stranám se často nevyplácí zdánlivě druhořadé volby do mocensky slabší instituce odbýt nebo dokonce rezignovat na vlastního kandidáta.

Pokud totiž velké strany vlastním voličům silného kandidáta (nebo kandidátku) nenabídnou, vlastně je tak vhánějí do náruče někoho jiného, neboli samy vytvářejí vhodné klima pro nevěru. A jakmile jejich kmenový a dosud stranickým barvám věrný volič okusí při prezidentské volbě jiné ovoce, už se pak vůbec nemusí vrátit domů.

Ale již postoj obou velkých českých stran, ODS a ČSSD, k samotnému zavedení přímé volby prezidenta do ústavy sám o sobě vypovídal o jejich chabých politických schopnostech. Myslely, že lid si žádá přímou volbu, a bály se mu tuto – v jejich očích nevinnou – hračku odepřít, byť drtivá většina odborníků její přijetí kritizovala, ba se ho obávala.

Když už ve stranických centrálách ODS a ČSSD nechtěli naslouchat hlasu odborné veřejnosti, mohli si alespoň položit elementární praktickou otázku: A máme člověka schopného v přímé volbě zvítězit? Realistická odpověď zněla záporně, a pokud k prosazení přímé volby nenutilo nic jiného než populismus, neexistoval též žádný rozumný důvod k jejímu zavedení. Štáby ODS i ČSSD se tak vybarvují jako spolky politických nešiků, kteří vypustili džina z lahve a nyní se mohou jen modlit, aby přímou volbu prezidenta ve zdraví přežili.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6