Když přebíral před rokem resort obrany designovaný ministr Jiří Šedivý, právem veřejně kritizoval vládu premiéra Paroubka za to, že snížila rozpočet na obranu nově nastupujícímu kabinetu premiéra Topolánka pod úroveň dvouprocentního závazku k NATO na 1,8 % HDP.

Šedivý dokonce zvažoval uzákonění výdajů na obranu pro delší časovou perspektivu, aby armáda mohla lépe střednědobě plánovat podle finančních zdrojů. Tehdejší náčelník generálního štábu se na pracovní večeři zlobil na neserióznost politiků, avšak odmítl uznat, že česká armáda nereportuje odpovědně své výdaje, účinnost zdrojů a své výkony, čímž nedokáže obhájit svůj rozpočet a měla by se připravit na další škrty.

Rok se s rokem sešel, Jiří Šedivý je náměstkem v NATO a rozpočet na obranu dostal ještě hlubší zásek než od předchozí socialistické vlády. Výdaje klesly hlouběji na 1,56 % HDP a resort obrany bez hlesu ztratil dalších 10 miliard oproti slibovanému předpokladu. Nyní musí vojáci doufat v hospodářský růst, aby celková disponibilní částka neklesla pod úroveň 2006.

Na celé věci je několik zarážejících aspektů, které souvisí s vývojem naší obranyschopnosti i mezinárodní pozicí.

Je evidentní, že naše atlantická orientace slábne, jakmile dojde na výdaje na obranu. Jakkoli bychom rádi zvýšili roli NATO v transatlantické spolupráci, například v posilování kolektivního rozměru protiraketové obrany, oslabujeme svou pozici tím, že nejsme ochotni udržet doporučený a námi slíbený standard obranného rozpočtu.

Za druhé, je evidentní, že máme pocit, nebo alespoň vláda, že nám nic vážného nehrozí a nepotřebujeme investovat do svého zabezpečení, ani do naší schopnosti nasadit naše síly v zahraničí podle potřeb NATO a ve výhledu i EU. Zatím nebyly vzaty v úvahu nepříznivé informace o stavu vnitřního zabezpečení vitální infrastruktury pro případ teroristického útoku, na který upozorňují odborníci. Skeptici si myslí, že dokud se něco nestane, nebude varování nikdo brát vážně.

Že za dané situace MO ruší záchranné prapory a dělá laciná gesta vůči armádnímu sportu, to neuspokojivý stav a pasivní přístup k financování obrany jen dokresluje. V době stabilizace veřejných rozpočtů je totiž jedinou cestou tlak na efektivnost využití zdrojů, nikoli osekávání bezpečnostní infrastruktury a kapacity. Potřebné je neustálé posuzování výdajů vůči dosaženým výkonům a nikoli jen bezzubá kontrola a „vyúčtování“. Ministerstvo obrany se dlouhodobě brání důraznější analýze nákladů z hlediska výkonnosti. A je otázka, zda parlamentní výbory dále nechají vývoj obranyschopnosti země na této špatné koleji, nebo zda sáhnou k nutnému zpracování ekonomických analýz také mimo resort a tyto analýzy začnou srovnávat s informacemi předkládanými MO.

A konečně, je nejvyšší čas, aby resort obrany odpovědně přistoupil k projektovému plánování a řízení, včetně financí. Nejde jen o to, jak velké částky zůstávají každoročně nevyčerpané z různých důvodů. Neustále se opakují příklady špatně plánované výzbroje a techniky, dělají se obranná rozhodnutí, která nejsou dopředu finančně ani právně propracována. Zřejmě se to týká i loňského příslibu zajištění vzdušné obrany baltských zemí. Nadále nejsou ke každému projektu či akvizici důsledně zpracovávána alternativní řešení, která by zkoumala nevyhnutelnost investic a výdajů. Že resort obrany ztrácí těmito opakujícími se chybami důvěryhodnost v boji o rozpočtové prostředky, je nabíledni. Vývoj posledních pěti let ukázal, že zastavení a změnu tohoto trendu MO není s to zvládnout samo, ať již v důsledku zaostalosti nebo zájmových tlaků na uchování statu quo. Je třeba rozhodnutí vlády a zejména systematický tlak a kontrola parlamentu.

Je ale u nás skutečně odpovědný zájem o budování kvalitní účasti v kolektivní obraně? Nebo spoléháme na to, že případné umístění amerického radaru nás dostane do přímé americké obranné zóny a my budeme moci ušetřit za svou vlastní obranyschopnost?

Současná úroveň výdajů nás pomalu posouvá ke zpohodlnělému evropskému standardu a k neochotě k faktické širší participaci v kolektivním obranném úsilí. Raději upřednostníme výdaje do betonu dálnic než na vlastní bezpečnost, vzdělání a na zdroje zajištění naší dynamické evropské pozice. Že se touto cestou vydává koalice, v které jsou zelení, je paradox, který nás také přibližuje vojensky pohodlnějšímu EU standardu. Prostě není zelená jako zelená.

Napsáno pro ČRo 6 a autorův blog na Aktuálně.cz