Před časem prezident republiky odmítl jmenovat tři navržené profesory VŠ. Příslušné školy a odmítnutí kandidáti nyní chtějí soudní cestou dosáhnout toho, aby je prezident jmenoval ve smyslu svého slibu, že bude zachovávat Ústavu a zákony ČR.

Již za Václava Havla a Václava Klause se soudy zabývaly personálními rozhodnutími prezidenta republiky, jež se tak či onak stala sporná. V právním státě je to správná cesta. Soudní rozhodnutí zavazují i ústavně neodpovědného prezidenta republiky. V politické oblasti je M. Zeman jako prezident velmi aktivní. Z povahy věci žádná autorita, jež by takto mohla posuzovat jeho jednotlivé počiny, neexistuje. Proto jsou ty či ony jeho názory, stanoviska nebo praktické kroky předmětem sporů a mediálních hodnocení.

Sám jsem považoval za velmi pozitivní cestu M. Zemana jako prezidenta republiky na oslavy ukončení 2. světové války do Moskvy a do Pekingu, i když byly u nás mediální obcí převážně odsouzeny.

Souhlasím se Zemanovým kritickým postojem k jednostranné protiruské politice EU ve vztahu k Ukrajině a stejně s ním jako nedávno zesnulý německý exkancléř Schmidt, nesporná politická a morální autorita nejen v Německu, odmítám politiku protiruských sankcí.

Tyto počiny i další Zemanovy kroky k oživení ekonomické a zahraniční politiky ČR si zasluhují – i přes nesouhlas části politické opozice i mediální sféry – hodnocení kladné.

Jinak je tomu však u posledního nejvýraznějšího vystoupení Zemana jako prezidenta republiky na scéně domácí. Jeho účast na albertovském shromáždění s Blokem proti islámu Martina Konvičky, představitele extrémních názorů, se vymyká z toho, čeho se má účastnit prezident demokratické republiky. Nejde o obsah Zemanova projevu; ten by mohl pronést i jinde a žádné pozdvižení by nevzbudil, protože z repertoáru Zemanových názorů nijak zvlášť nevynikal. Jde však o celkový kontext jeho přítomnosti a jeho vystoupení jako hlavního řečníka na této akci.

Zemanova účast legitimizovala pozici a názory vskutku extrémního pravicového představitele, který pohrdá hodnotami vyjádřenými v základním ústavním dokumentu ČR, v Listině základních práv a svobod.

Zemana jako prezidenta republiky volila většina občanů levicově orientovaných, především z okruhu ČSSD a KSČM. Mnozí z nich tuto Zemanovu akci zaštiťující počínání krajní pravice nepochybně pociťují i velmi osobně. Pokud ji nepovažují přímo za urážku (viz vystoupení Jaroslava Foldyny), pak se jim jistě jeví, mírně řečeno, jako chování nepatřičné, nedůstojné hlavy státu demokratické ČR.

Zeman si je vědom toho, že česká společnost je silně zneklidněna tím, co se děje v Evropě a na Blízkém východě. Enormní migrační vlna a rozšíření teroru IS i do Evropy vyvolává ve veřejnosti obavy z ohrožení dalšího vývoje i u nás.

Po posouzení situace, protože Zeman nic nedělá bez rozmyslu, se rozhodl plout populisticky na vlně těch, kdo tato nebezpečí a hrozby zneužívají ke svým politickým záměrům, jež s ústavními hodnotami ČR mají jen málo společného.

Možná že mu to v této zjitřené situaci přinese navíc nějaká procenta přízně pro případnou příští volbu, ale z hlediska úlohy nejvyššího představitele státu je to počínání špatné. V zájmu republiky, její vnitřní stability a relativně klidného života v ní by i prezident republiky měl u občanů upevňovat důvěru ke státu a jeho orgánům, že i v této neklidné době zajištují bezpečnost země.

Mám proto plné pochopení pro kritiku tohoto Zemanova počínání předsedou vlády Sobotkou, že to je legitimizace šíření xenofobie a nenávisti.

Svého času jsem napsal jako reakci na jednostrannou a až nenávistnou protizemanovskou kampaň článek Kritická obrana prezidenta republiky. I když na jeho základních myšlenkách trvám, nyní bych se zřetelem k Zemanově albertovské akci zdůraznil adjektivum, nikoli substantivum.

Zeman je zřejmě až příliš spokojen sám se sebou v nejvyšší ústavní funkci a nedostává se mu, na což jsem před časem při posuzování výkonu jeho úřadu upozornil, hlubší reflexe vlastního počínání.

Právo, 24.11.2015

Autor, bývalý poslanec ČSSD, je ústavní právník