ČSSD se hlásí k Masarykovi a Benešovi. Ale kde je hranice mezi vlastenectvím a nacionalismem?

Komplikovaná doba si žádá neotřelé přístupy. Na straně jedné žijeme v bezpečné a prosperující zemi, řada lidí se přesto cítí být ohrožena. Na straně druhé sledujeme urputnou bitvu sociální demokracie s jejími klesajícími preferencemi.

K pokusům, jak trend otočit, patří instalování ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka do role celostátního lídra a kandidáta na příštího premiéra. A právě on - jakkoliv je řazen k levicově liberálnímu křídlu v ČSSD – nyní oprašuje emotivní sousloví „národní hrdost“.

Má to svá pro i proti. Česká sociální demokracie historicky sázela spíš na internacionalismus než nacionalismus. Od jejího zrodu v ní probíhal spor o to, zda upřednostňovat boj za sociální práva, nebo za národní suverenitu. První přístup měl navrch, leč jakmile se otevřela cesta ke vzniku samostatného státu, byla sociální demokracie se svými osobnostmi u toho.

Proto není kýč, když se ČSSD hlásí k Masarykovi, Benešovi, ale i k legionářům, protinacistickému odboji nebo občanskému vzepětí kolem Pražského jara. Tento typ vlastenectví stojí za povzbuzení – a pokud na něm chce Zaorálek stavět „společenský konsensus“, o kterém hovoří, může to být užitečné.

Potíž je v tenké hranici mezi vlastenectvím a nacionalismem. Někteří mohou nový kurs sociální demokracie chápat jako odklon od evropské integrace a evropských řešení. S tím, že Brusel nepotřebujeme a vystačíme si sami, už léta operuje Václav Klaus starší a jeho synovi podobná rétorika zvyšuje rating v konzervativní ODS.

Další část spoluobčanů má pocit, že EU, místo toho, aby bránila evropskou kulturu a civilizaci, národní státy ohrožuje svým přístupem k přistěhovalectví. Vykřikování některých vládních politiků, že Česko už žádné uprchlíky nepřijme a že si naše zbraně Bruselem vzít nenecháme, podobné pocity a falešné naděje posiluje.

Přitom by se mnohem víc slušelo mluvit o ekonomické migraci, sociálním dumpingu a levné práci. Na atmosféru mezi voliči víc než nepřítomní běženci z Blízkého východu či severní Afriky dopadá zaměstnávání pracovníků z Rumunska, Bulharska a postsovětských republik – s prominutím - za pár šušní. Ve firmách neodpovědných podnikatelů to stlačuje mzdy i pracovní podmínky pro cizince i pro domorodce.

Není právě toto věc, o níž by česká politická elita měla vést dialog s evropskými partnery? Vedle společné obrany patří ke klíčovým výzvám celého kontinentu nastavování standardů v oblasti pracovního trhu, sociálních systémů, daní nebo ochrany spotřebitelů. Kdyby pro to uměla sociální demokracie vytvořit domácí alianci, šlo by o záslužný krok.

Pokud někde voliči oceňují kompetenci ČSSD, je to sociální politika. Pohled Lidového domu na Česko a Evropu by měl procházet skrze ní. Pak může být čerstvý manévr oranžových atraktivní jak pro radikální levici, složenou hlavně z mladých proevropsky smýšlejících lidí, tak pro – převážně starší - levicové konzervativce, které oslovuje národovecký prezident Zeman.

Inspirovat se lze v sousedním Rakousku. Aby zelený Alexander Van der Bellen porazil v prezidentské volbě nacionalistu Hofera, objel zemi s vizí, v níž se snoubilo vlastenectví s modernizací. Úkol je to však nesnadný. Zvlášť pro ČSSD s desítkami jejích dalších problémů.