Proč sociální demokraté propadli ve volbách

Úpadek demokratické levice v zemích rozvinutého světa představuje setrvalý a asi i nezvratitelný trend. Za prvé, klasická levicová témata jako obhajoba práv zaměstnanců se odebrala do dějin. Kdo dnes ještě potřebuje odbory? Nespokojený zaměstnanec prostě podá výpověď a odchází tam, kde s ním bude zacházeno lépe.

Za druhé, nová levicová témata, jako je ochrana nejrůznějších menšin, jež jsou často - s nadsázkou řečeno - definovány preferovanými sexuálními praktikami, z principu nemohou oslovit většinu. Spíše ji odrazují.

A za třetí, velkou část levicové agendy celkem přirozeně (a často i nepřirozeně) převzaly středové a pravicové strany.

Výše uvedené platí i pro ČSSD a není třeba to příliš rozebírat. Zastavím se jen u druhého bodu, u moderní levicové politiky, kterou v minulém volebním období praktikovala ČSSD prostřednictvím ministryň Valachové a Marksové a jež byla velmi neblahá, a to nejen pro ČSSD, ale všeobecně.

Paní Marksová na sebe upozornila zejména zavedením povinného posledního ročníku mateřských škol, jenž měl vést k zlepšení studijních výsledků a následně i životních šancí dětí ze sociálně slabých rodin. Pokud by toho bylo dosaženo, bylo by to jistě chvályhodné. Problém ovšem je, že sociálně slabé rodiny často nejsou schopny se v zákonech orientovat a podřizovat se jim, a některým jsou snad i celkem ukradené. Do školky své děti nadále neposílají. Těm ostatním povinný ročník mateřské školy asi skutečně pomůže, pokud by tam bývaly nechodily, protože se jim ve školkách dostane například logopedické péče a podobně. Ve výsledku tak paní Marksová mezi dětmi z různých sociálních skupin jen ještě více rozevřela nůžky (řečeno socialistickým slovníkem), přestože zamýšlela pravý opak.

Ještě větší pohromou pro českou společnost bylo působení ministryně Valachové. Zavedení inkluze neprospělo ani jedné skupině žáků a významně poškozuje výuku, jak potvrzují učitelé, kteří se musí s realitou inkluze vyrovnávat. V mezinárodních žebříčcích se čeští žáci propadávají stále níž, k čemuž neblahé působení paní Valachové dále napomáhá. K tomu je potřeba přidat odpor ČSSD k víceletým gymnáziím a soukromým školám – prostě ke všemu přinejmenším potenciálně kvalitnímu. To je v globalizovaném světě, kde probíhá celkem neúprosná soutěž národů v konkurenceschopnosti, obrovská chyba. Je to vlastní gól, navíc vstřelený s velkým nadšením. Zhoršení kvality výuky rozzlobilo středostavovské rodiče a ČSSD kvůli tomu nepochybně přišla o hlasy.

Za povšimnutí stojí to, z jakých důvodů paní Valachová inkluzi zaváděla. Na počátku všeho stojí přesvědčení, že se nemají příliš brzo separovat děti z různých sociálních skupin. Má to být prostředek k dosažení toho, aby se lidé v dospělosti neuzavírali ve svých sociálních bublinách. To je ovšem pseudoproblém, protože u nás se primář bez problému stýká se skladníkem, pokud je ovšem spojuje nějaký zájem a oba jsou například rybáři. Naše společnost není nijak hierarchická ani kastovní. Stejné je to v dětství: na fotbalovém hřišti je jedno, z jaké jste rodiny. Rozhoduje to, jak umíte hrát fotbal. Chtít ale, aby se všichni stýkali se všemi, je nesmysl.

Mimochodem, recept na homogenní společnost, což je ve skutečnosti noční můra demokratů a humanistů, mají jen komunisté. Jen v jejich světě skutečně stojí primář bok po boku se skladníkem. Společně kopou kanál Volha – Don nebo dolují smolinec v Jáchymově. Je tedy vlastně moc dobře, že jsou socialisté nedůslední.

Obě dámy nepochybně odehnaly od ČSSD hodně voličů a do nové sněmovny zvolená jurodivá paní Valachová v tom bude pokračovat další čtyři roky. V televizní diskusi opsala volební propadák lunatickými slovy, že prý nelze říci, že by ČSSD zaplavila sněmovnu oranžovou barvou. Tak určitě, řekl by Jiří Paroubek.

K vysvětlení katastrofálního volebního výsledku ČSSD ale výšeuvedené důvody nestačí, a to ani při uznání velkého a korunovaného úsilí ministryň Marksové a Valachové. Proč se hlasy pro ČSSD nepřelily k nějaké středové straně, jako je třeba STAN nebo lidovci, když už se jiná umírněná levicová strana nenabízela? Jak je možné, že voliči státotvorné, s polistopadovým režimem spojené a vnitřně demokratické ČSSD odešli k antisystémovému ANO popírajícímu celý polistopadový vývoj a režim? Jak je možné, že odešli k servisní organizaci miliardáře, že přešli ke hnutí postavenému na lídrovském principu v takové míře, že není přehnané hovořit o Svědcích Babišových?

Vysvětlení je prosté a smutné zároveň. Je evidentní, že hlasy pro ČSSD nikdy nebyly v první řadě vyjádřením sociálnědemokratického politického postoje, nebyly to hlasy pro „solidaritu“. Byly to vždy v prvním plánu hlasy protestní. První velké vítězství ČSSD stálo na Zemanově lživém hesle o spálené zemi, stejně jako stojí současný Babišův úspěch na lživých heslech o zkorumpované a neschopné polistopadové garnituře. On sám přitom do vlády přivedl ministry dopravy, kteří za čtyři roky postavili tři kilometry dálnic, a neschopnost tak našla svůj pravý rozměr. V Babišově osobě se nám dostane prvního trestně stíhaného premiéra - teprve tohle je skutečné dno.

Bývalí voliči ČSSD našli v ANO politickou sílu, která mnohem lépe kanalizuje jejich nespokojenosti. Našli někoho, kdo konečně dokázal šlápnout podnikatelům na krk, třeba tím, že zavedl EET a nezastavil se u pouhého vyhrožování. Konečně našli sekáče, který se nezakecá. Dostavil se výsledek toho, jakým způsobem vedla ČSSD politický souboj od chvíle, kdy ji převzal Zeman. Vedla ho negativisticky a jako třídní boj. Nevychovávala si sociálně demokratického voliče, ale zapšklého občana, který by se měl nádherně, kdyby mu to nekazili ti nahoře a ti okolo. ČSSD tím hnojila pole pro úrodu, kterou dnes sklízí Babiš. Žák ale předčil svého učitele. Voliči se k ČSSD budou jen sotva vracet, ale je otázka, zda je to škoda. Tyhle volby byly dobré zrcadlo, protože dnes ostřeji vidíme stav naší společnosti.