S blížícím se odchodem Paroubkova kabinetu naposledy vydechne také Špidlova koalice. Nebyla originální. Měla ve Sněmovně – byť těsnou – většinu a stvrzovala programový průnik stran stojících na politické mapě vedle sebe. Vladimír Špidla ji sestavil z ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, přestože se mu nabízela pohodlná „stojedenáctková“ vláda s komunisty. Nesáhl však po ní: zahraničnímu renomé ČR by ublížila, k reformám by ani nepřičichla a naopak by spustila nevídanou lavinu antikomunismu, která by mohla být pro sociální demokracii osudnou.

Špidla v roce 2002 neučinil nic jiného, než že dostál závazku odříznout se od partnerství s ODS, nevzít KSČM do exekutivy a spolupracovat s lidovci a unionisty v rámci koaličního uskupení, které si vytklo za cíl přivedení země do EU či boj s klientelismem. V řadě směrů tato koalice selhala. Poprvé se poprala o tzv. povodňový balíček, poté nezvolila svého prezidenta, válčila s poslanci, kteří se průběžně bouřili jak v ČSSD, tak v US.

Přítěží této koalici bylo i časté střídání stranických lídrů: s každým přišly jiné priority, jiné akcenty. Chtít, aby pro koalici hořeli Paroubek, Kalousek, Němec stejně jako kdysi Špidla, Svoboda, Marvanová (Mareš), by bylo příliš smělé. Slabou stránkou daného týmu byla též komunikace. Členové zúčastněných partají mnohdy netušili, proč mají dělat ústupky ve prospěch ostatních. A občané zas nebyli náležitě srozuměni zejména s těmi kroky vlády, které měly vnést pořádek do veřejných rozpočtů. Navíc se jim mohlo zdát, že nenaplnila sliby, s nimiž se ujímala žezla. Koalice mířila ke zlomovému bodu, jímž bylo léto 2003, kdy po prohraných eurovolbách podal Špidla demisi. V následujících kabinetech už převažovalo soupeření nad spoluprácí a vyvrcholilo vržením se KDU-ČSL do náruče Topolánkovy ODS.

Klíčové však je, že středolevá koalice vydržela po celé čtyři roky a že dokázala pod vedením Špidly, Grosse i Paroubka spravovat zemi tak, že rostla ekonomika i životní úroveň obyvatelstva. Nadto dosvědčila, že sociální, křesťanští a liberální demokraté k sobě mohou mít na základě společně vzývaných stěžejních hodnot blízko v České republice podobně jako na západ od našich hranic.

Jedna věc ale je nadčasová příbuznost ideových proudů a věc druhá pak shoda mezi momentálními politickými elitami. Proto dnes vidíme, že ruku do Topolánkova modrého rukávu vsouvá nejen Miroslav Kalousek, ale i Martin Bursík – předseda strany, která zpravidla v Evropě bývá nejběžnějším spojencem sociálních demokratů. Vzniká nám tak nevětšinová koalice složená opět ze tří subjektů a tří odnoží demokratické politiky, leč zároveň nepřirozená, ryze účelová, motivovaná osmiletým „absťákem“ ODS po vládnutí, neochotou KDU-ČSL stát kdy mimo vládu a bobtnajícími ambicemi Strany zelených, které nestačí sílení z opozičních lavic a šilhá při šesti poslancích po třech ministerských postech.

Neutěšujme se tím, že může být i hůř. Jistě, na Slovensku se rodí koalice, jež může sociálnědemokratický program Ficova Smeru diskreditovat. Bude se opírat o xenofobní nacionalisty a Mečiarův fanklub, za jehož někdejšího vládnutí klesla politická kultura na dno a potkala se tam s praktikami evidentně kriminálními. To snad ovšem neznamená, že se u nás lehce smíříme s tím, že historicky opodstatněný Špidlův blok nahradí „pouze“ koalice lačných, která sice sdruží zastánce i odpůrce občanské společnosti, formace pro i protievropské, ekologické i antiekologické, prudérní i pokrokové, ale to vše překryje touhou po moci, nocích dlouhých nožů či téměř normalizačním kádrování politických oponentů.

Právo 3.7.2006