17.10.2019 | Svátek má Hedvika


POLITIKA: Není důležité vyhrát

16.7.2007

Jiří Dienstbier je v zásadě ochoten kandidovat na úřad prezidenta republiky. Znalci parlamentních poměrů už spočítali, že proti stávajícímu prezidentovi Václavu Klausovi velkou šanci nemá, i tak ale jeho účast v soutěži potenciálně otevírá zajímavé možnosti. Ne že by kandidát levice přicházel s kdovíjak objevnými názory (americký radar je úlitba vojenskoprůmyslovému komplexu a v Evropské unii se máme vždy pohybovat s davem), nese si ale svůj životní příběh - a ten je zajímavý velice.

Nejdřív rybář, potom ryba

Na rozdíl od Klause, který sice proti komunistickému režimu otevřeně nevystoupil, také se k němu ale nikdy aktivně nepřipojil a StB provokoval hlavně svou nezařaditelností (viz nedávno zveřejněné detaily ze svazku Kluk), pohyboval se Dienstbier ode zdi ke zdi. V jednadvaceti letech vstoupil do KSČ a do zahraničněpolitické redakce Československého rozhlasu. Připomínat dnes bývalým komunistům poklesky mládí se moc nenosí; je to prý nejlacinější možná kritika. Jenže přes všechny polehčující okolnosti - zkušenost války, mladistvé nadšení, nebo normální touha po kariéře - je v zásadě každé bývalé členství v KSČ důležitou zprávou o duševním ustrojení toho kterého člověka. Jedna výstižná definice totalitního režimu říká, že komunismus dělil společnost na rybáře a ryby. V každém okamžiku mezi únorem 1948 a listopadem 1989 dospělý člověk přihláškou do KSČ demonstroval, že se mu nepříčí zaujmout nadřazené postavení, hlásil se za člena společenské šlechty, která si privilegia udržuje hrozbou násilí proti ostatním.

Navíc Jiří Dienstbier nebyl řadový komunista, který si stranickou legitimací mohl jistit trochu ucházející živobytí.

Pracoval jako novinář-zahraniční zpravodaj, a to byl luxus mnohonásobně převyšující základní lidské potřeby.

Od začátku devadesátých let, kdy disidentský radikál John Bok po svém náměstkování v Úřadu na ochranu ústavy a demokracie (ÚOÚD) přišel s tím, že Dienstbiera v šedesátých letech evidovala československá rozvědka, se potom nad populárním politikem vznáší podezření, že s tajnými službami udělal první zkušenost dlouho předtím, než si ho StB začátkem normalizace zařadila mezi nepřátelské osoby.

Život je ovšem složitý. Ani andělskou minulostí si člověk nekoupí budoucnost, ani staré hříchy nevylučují prudký obrat k lepšímu. Dienstbier se v sedmdesátých a osmdesátých letech stal jednou z klíčových postav opozice. Uvnitř disentu sice patřil mezi exkomunisty a ještě koncem osmdesátých let se připojil k Obrodě, osmašedesátnickému pokusu o návrat mezi rybáře, něčím ale jejich prostředí přesahoval. Evangelický farář Miloš Rejchrt vzpomíná, jak se ocitl na jednom exkomunistickém večírku, kde právě Dienstbiera vítali po třech letech vězení kvůli VONS a jeden osmašedesátník mu káravě řekl: „Jirko, doufám, že teď už přestaneš blbnout.“ Blbnul tím, že se angažoval v Chartě víc než jen podpisem a riskoval vězení, zatímco ti rozumnější exkomunisté se snažili uchovat se ve formě pro nějaké příští Pražské jaro. Dienstbier se přátelskou radou neřídil a dál riskoval. Odmítl vystěhovalecký pas a StB ho ve svých svodkách celá osmdesátá léta pravidelně počítala mezi hlavní tahouny Charty.

V tomto muži nám prostě ČSSD nabízí hrdinu ukázkově rozporuplného s výjimečně napínavým příběhem. Otázky v něm kladené ale bez Dienstbierova přispění s jistotou zodpovědět nedokážeme. Jak moc a s kým přesně si musel zadat novinář, aby z něj Československý rozhlas v roce 1964 udělal svého zahraničního zpravodaje na Dálném východě? Byla oslavovaná šedesátá léta (kdy ještě ve věznicích seděly stovky politických vězňů), výjimečná tak, že bychom KSČ měli říkat „strana Literárních novin“, jak Dienstbier letos na jaře navrhoval v LN? Dalo se členství v KSČ, dala se účast na státní propagandistické masáži odpracovat v disentu? Na konci takového tázání bychom nejspíš zjistili, že v parlamentu i ve společnosti existují dvě velké skupiny, které naše nedávné dějiny chápou v podstatě mimoběžně.

Po nich bude nuda

Příští prezidentské volby připadnou na osmnáctý rok od převratu; žijeme právě v době, kdy kulminuje zájem veřejnosti o komunistickou minulost. Zájem sice není enormní, ale větší už asi nebude. Češi prezidentskému úřadu přisuzují nesmírnou váhu. Dienstbierova kandidatura by proto byla jedinečnou příležitostí důkladně si moderní českou historii vyříkat. V každých dalších volbách už se na Hrad budou tlačit mladší ročníky než Dienstbier (a Klaus), lidé s výrazně nudnějšími životopisy. Jiří Dienstbier by do voleb měl jít a svou minulost klidně a do detailů vysvětlit.

LN, 12.7.2007

Autor je novinář








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.